Tři roky po Příbězích obyčejného šílenství natočil Petr Zelenka další film opět s Ivanem Trojanem v jedné z hlavních rolí a opět na základě inscenace Dejvického divadla.
Karamazovi, kteří po dnešní pražské premiéře vejdou do kin, se na dejvické scéně hrají osm let. "Chtěl jsem výjimečné představení uchovat," tvrdí režisér. K Schormově dramatizaci Dostojevského románu však připsal nový rámec: drama diváka na festivalu v Polsku.
Kolikrát jste viděl představení Karamazových v Dejvickém divadle?
Během let pětkrát, naposled s polskou koproducentkou filmu.
Zdál se vám z těch pěti představení třeba Ivan Trojan coby starý Karamazov někdy slabší?
To se nedá říci. Spíš už jim vidím do kuchyně a poznám, co dělají mechanicky. Nebo vím, že si Ivan upravuje rytmus představení pro sebe. Ve filmu to dělat nemůže, tam se rytmus určuje ve střižně, ale na jevišti si dovede přivlastnit svou pauzu.
 Karamazovi podle iDNES.czFilm na první dobrou nečitelný |
Jaký typ herce vlastně Trojan zosobňuje? Racionální, instinktivní?
Cílevědomý. Má pevnou představu, co je morální a co není, a podle toho se chová. Takže například nedělá reklamy, zůstává věrný Dejvickému divadlu, cítí potřebu spravedlnosti. V divadelním klubu si z toho můžeme přátelsky utahovat, nicméně jsou to veskrze kladné vlastnosti.
Režisér Petr Zelenka"Hlídal jsem si, aby forma nevítězila nad obsahem." |
Dá se spočítat, kolikrát jste představení sehráli před kamerou?
Těžko, točili jsme po částech, jeden úsek trval nejčastěji tak tři minuty. Ale snažili jsme se každou scénu dodělat vždy v týž den, nepřerušovat ji a nedrobit.
Princip divadla ve filmu použil ve snímku Dogville i dánský režisér Lars von Trier – ale jinak a podle vás špatně. Proč?
Von Trierův problém podle mě spočívá v tom, že si vybral tak výraznou stylizaci. Je sice zajímavá, umožní mu efektní krvavé finále, ale výsledná neosobnost za to nestojí. Forma nad obsahem tu zkrátka vyhrává na celé čáře, a to já jsem nechtěl, to jsem si hlídal.
Karamazovi kromě "detektivky" o vraždě probírají i otázky víry, morálky či svobody. Jak jste si je zodpověděl vy? Víte, zda existuje Bůh a absolutní svoboda?
Absolutní svoboda není, jsme svázaní nejrůznějšími smlouvami. Pokud Boha míníte jako osobu, jsem nevěřící; jestli tím myslíte princip nepoznatelnosti, pak v něj věřím, jenže taková víra nepřináší naději ani úlevu. Ty čerpám jen z víry v člověka, proto jsem tak zranitelný: vnímám svět podle toho, zda zrovna potkám člověka dobrého, či špatného.
 Karamazovi podle MF DNESFilm není jen službou legendě |
S přibýváním zralosti ve vašich filmech ubývá humoru – mýlím se?
Možné to je, i když u těch nejlepších, třeba u Charlieho Chaplina, tomu tak nebylo. Spíš neumím obojí skloubit. Ale ano, mívám pocit, že legrace už bylo dost. Uvědomuju si teror zábavnosti. A když punc zábavnosti přebírá politika, pak by umění mělo plnit jinou funkci.
Nemyslíte tím snad "umění bojující", jak se říkávalo?!
Umění má být už ze své podstaty předvojem společenských změn! Literatura k tomu má blíž, film je hrozně pomalý, pracný, výrobně složitý, takže moc progresivní být nemůže, ale může se o to snažit.
Z toho soudím, že váš příští film asi nebude hezká česká komedie?
Ne, to tedy rozhodně nebude.
A bude to konečně vysněný projekt Nejlepší filmy našeho života?
Nejde o vysněný projekt a není důvod ho točit. Člověk má plánovat, ale nikoli na plánech ulpívat; pak je strašně nesvobodný, touží-li po něčem, co se nesplní. Co neuděláte do čtyř let, od toho radši pryč. Producenti mají sklon projekty odkládat, ale kdyby nám posunuli Karamazovy o rok, taky bych je nenatočil.
