Karamazovi nejsou jen službou legendě

Pouť Bratrů Karamazových vedla od románu přes divadlo k filmu. To nejlepší ze své podstaty cestou neztratili, i když film jim přidal trochu cizorodé hrdiny.

Takovému výsledku se říká kongeniální, tedy sourodý, rovnocenný, přiměřený či stejnou měrou nadaný. Každá z etap filmu Karamazovi si nese vlastní jistotu: Dostojevského román Bratři Karamazovi, jeho dramatizace od Evalda Schorma, její představení v pražském Dejvickém divadle i snímek, do jehož scénáře vepsal režisér Petr Zelenka nové zajímavé prvky – až na pár výjimek.

Dostojevskij v továrně
Tovární hala v Krakově, do níž Češi přivážejí na mezinárodní divadelní festival své představení Karamazových, i vztahy, hry a rituály uvnitř souboru obklopují původní inscenaci s příjemnou samozřejmostí, jako by dokládaly nekonečnou řadu jevišť, kterými herci takřka podvědomě přecházejí z role do "civilu" a zpět.

Je znát, že si z nich Zelenka přátelsky utahuje, třeba v roztomile rozvíjené absurditě, proč se herci potí víc než "normální lidé". Ale jeden motiv z filmu ční neústrojně,
přestože má svůj důvod: postava místního dělníka stiženého osobní ztrátou, jenž z diváka přechází v jednoho z hrdinů dramatu.

Zralý film

Karamazovi očima Mirky Spáčilové

"Zelenkovi Karamazovi obsahují o chlup méně humoru než jeho předešlá díla, ale o dva chlupy více zralosti."

Je jasné, že Zelenka coby filmař musel vyklenout nad prostým záznamem divadla oblouk téměř antické tragédie, jenž by jako most propojil říši předstírání se skutečným světem. Bylo to zapotřebí, vymyslel to chytře, nicméně umělost téhle konstrukce se nezapře a oslabuje účinnost finále.

Nabízí se tu jistá příbuznost Zelenky s Bohdanem Slámou, pokud jde o vnější krkolomnost jejich zápletek, kterou však oba umějí důsledně vyvážit – Sláma emocemi, Zelenka intelektem.

Trailer k filmu Karamazovi

Než se zkouška Karamazových změní v osobně prožívané představení pro jediného rozbolavělého diváka, vypadá to na další Zelenkovu bezstarostnou jízdu od dokumentu k mystifikaci a nazpátek.

Herci vystupují pod svými skutečnými jmény, baví se zmatením jazyků i nezvyklým prostředím; z autobusu se vyhrnou jako děti na školním výletu, šaškují před půvabnou průvodkyní, glosují ochranné helmy a poučky o bezpečnosti práce i zašlou slávu špinavé továrny, kde prý řečnil Lech Walesa.

Zatím tu vidí jen provizorium, kde ani neteče teplá voda a odkud si pro kacířskou scénu hry půjčí místo ikony obrázek posvátného Poláka, papeže Jana Pavla II. Skok z reality do divadla je zcela plynulý a představení, jemuž kralují Ivan Trojan coby starý Karamazov a David Novotný v roli syna Dmitrije viněného z otcovraždy, fascinuje i mezi ingoty tak jako na domovské scéně.

Trojanův pobavený manipulátor má takřka ďábelské rysy, Novotný proti němu staví zvláštní robustní něhu – a mimo roli pak rozehrává soukromou válku, aby mohl odjet domů na natáčení.

Když je té divadelní stylizace pro filmové vnímání příliš, iluzi rozbije například ukázka, jak se herci v zákulisí "rozmlouvají"; rozehrávce vraždy pak průmyslový prostor vyloženě sluší a odlehčení zas obstará loutková variace na Dostojevského.

Ovšem místy si tvůrci pocit ohromení i očisty vynucují. Třeba symbol ocelářské výhně – pekla, kam vnese dotek nebeské čistoty baletní zkouška jiného souboru, lehce hraničí s banalitou.

A zaměstnance hutí, kteří se tiše hromadí u zkoušek coby zaujatí diváci bezděčně zasažení silou umění, zrodila spíš účelovost než věrohodnost. I když se tak prý při natáčení opravdu chovali, ve filmu to vypadá jako efektní, šikovná, leč umělá schválnost.

Artistní, ale napínavé
Paradoxně tak z filmu nakonec vychází nejsilněji podstata, tedy sami Karamazovi. Kdykoli znovu naskočí běh představení, zvýší se i obrátky, zejména pokud jsou na scéně jen herci. Při vší úctě k jejich kolegyním, tohle je čistě chlapská záležitost. Ale přitom se nedá říci, že prostý záznam hry z Dejvic by postačil.

Filmoví Karamazovi totiž mají k dobru Zelenkův dar vytvořit takzvaně artistní film, který je však zároveň po celou dobu napínavý a místy dokonce strhující. Obsahuje o chlup méně humoru než jeho předešlá díla, ale o dva chlupy více zralosti. A se ctí obstojí v obou kategoriích, jako služba divadlu i samostatný film.

Karamazovi
ČR-Polsko, režie Petr Zelenka, hrají I. Trojan, R. Holub, I. Chmela, D. Novotný, L. Krobotová, M. Badinková, 100 min.
Hodnocení MF DNES: 70%