Vojtěcha Dyka znají lidé z nejrůznějších míst. Pro jedny je tváří skupiny Nigtwork, což druzí nedokážou vystát. Další ohromil v Horáčkově inscenaci Kudykam. Pro jiné je vidět v reklamních kampaních spojených s literaturou nebo mobilním operátorem. Někteří ho chtějí vnímat jen jako herce. To jediné, co by všechny skupiny mohlo v téhle zemi spojit, je závist. Protože mu všechno jde.
A nejinak je tomu i ve spojení s big bandem. Ti, kdo Dyka nemají rádi, je jim z jakéhokoliv důvodu nesympatický, ba ho přímo proklínají do pekel, se nemusejí dalším čtením obtěžovat. Ano, i tahle poloha totiž zpěvákovi a herci výjimečně sedí. Potvrdil by to kterýkoliv novinář – i ten ješitný, který by raději spolkl vlastní blok a propisku, skladatel nebo zvukař.
Vojtěch Dyk a B Side Band |
Dykovi bohaté aranže sluší. Dokáže naprosto přirozeně frázovat a hrát si, a to nejen s melodií, ale i textem. Navíc s big bandem komunikuje a zároveň mu umí dát prostor. S muzikanty si "povídá" a napodobuje přitom jejich nástroje tak, že v jednu chvíli "brblá" jako basa a za pár minut se promění v trubku, přičemž v improvizaci z něj jen tak vypadne Beethovenova Eliška, Vltava od Smetany nebo Hercule Poirot, tedy melodie k tomuto seriálu.
Jen namátkou: Smells Like Teen Spirit (Nirvana), Can't Buy Me Love (The Beatles), Everybody Hurts (R.E.M.), Jungle Boogie (Kool & The Gang), Mercy (Duffy) nebo "k neuvěření aktuální" píseň Osvobozeného divadla Kat a blázen, jak ji popsal sám Dyk. Za velkou pozornost stojí i sólo pro Juraje Bartoše, hosta letošního Pražského jara a trumpetistu Vienna Art Orchestra, a Michala Žáčka, dvorního saxofonisty Richarda Müllera a Petera Lipy.
Srandičky okolo jsou už jen milý bonus. Když Dyk přebíral od jednoho z kolegů krabici od bot, jako vysvětlení zaznělo, že se David Rath omlouvá, že nedorazil na koncert, protože mu do toho dopoledne něco nečekaně vpadlo (více o kauze zadrženého exhejtmana Ratha čtěte zde).
Dyk s B Side Bandem neobjevili Ameriku. Podobných jazzových a swingových úprav se na internetu válí stovky. Ale jen některé z nich jsou řemeslně tak skvěle odehrané a zazpívané, že na ně stojí za to zajít. Třeba jako ve čtvrtek večer do La Fabriky.
