RECENZE: Ze Zimního spánku se vyklubal jeden z takřečených filmů roku

Zimní spánek, nositel Zlaté palmy z Cannes, právě přichází do našich kin. Kritici jej řadí k dílům roku a vedle možné Evropské filmové ceny mu kyne i šance na oscarovou nominaci; pro Turecko by byla první v historii země s více než stoletou kinematografií.

Hotel Othello skrytý uprostřed turisticky atraktivní prehistorické krajiny v Anatolii nemá v zimě mnoho hostů, ale o to víc času získá jeho majitel pro své intelektuální záliby. Aydin býval známým hercem, ale už dávno vyměnil jeviště Istanbulu za život na panství, které mu zanechali předci a o jehož rozsahu má větší pojem jeho správce vyřizující i nepříjemné záležitosti s neplatícími nájemníky z nedaleké vesnice.

Teprve incident zaviněný synem jednoho z neplatičů přinutí kultivovaného stárnoucího muže zaujmout postoj k záležitostem, které ho ve skutečnosti nezajímají, přestože články, které horlivě píše pro místní noviny, jsou plné jeho dobře míněných úvah o potřebě vzdělanosti národa, založené na náboženství.

Soucítit se zadluženými nájemci, jimž exekutoři zabavili televizi a lednici, dokáže spíš hrdinova o mnoho mladší manželka Nihal, zatímco pochybami o užitečnosti jeho novinářské aktivity či o smysluplnosti neodporování zlu se zabývá trochu provokativně jeho sestra Necla, zatrpklá nedávným rozvodem.

Vyprávění se zauzlí událostmi, které idealistickou Nihal nakonec donutí vmést Aydinovi do tváře, že za svou mravní integritou a okázalou ušlechtilostí tají svou sebestřednost, panovačnost a nedostatek vlastní empatie vůči druhým. Scéna se zdá vyvrcholit rozchodem, ale sníh, který znenadání pokryje krajinu, vstoupí do příběhu postav jako katalyzátor.

Film pětapadesátiletého tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana, už dlouho úspěšného účastníka canneských soutěží a známého u nás převážně díky uvedení většiny z jeho sedmi filmů v programu karlovarského festivalu, může odrazovat délkou. Ale diváci, kteří oceňují tvůrcův osobitý styl výpovědí o charakteru jedinců, jenž se vždy stává součástí pozorování turecké společnosti, ani nepotřebují vědět, že právě Zimnímu spánku udělila letošní porota v Cannes Zlatou palmu.

Tento typ diváků předpokládá, že se po víc než tři hodiny promítání nebudou nudit. A to přesto, že jen část filmu zahrnují výjevy, v nichž oslní až pohádkově neskutečně drsná scenérie obrovitých pravěkých balvanů a trčících skal, mezi nimiž se odehrávají dějství kolize mezi Aydinem a rodinou neplatícího nájemce, nebo širých plání, po nichž se prohánějí divocí koně.

Ve stylu Čechova

Napětí mají totiž i scény, kdy Aydin diskutuje se svou sestrou či s manželkou o názorech na chudobu a o pojetí mravnosti, v nichž jako by režisér účinně rehabilitoval užití klasického postupu snímání postav u pohledu a protipohledu.

Důležité je, že tvůrce nedává za pravdu té či oné postavě: nechává diváka nahlížet do vnitřního světa každé z nich s jejími pochybnostmi i pravdou, s její neschopností přiblížit se druhým, s její potřebou žít podle vlastních představ. Třeba i ve jménu vlastní důstojnosti fanfaronsky spálit peníze pánů, jež měly pomoci zlepšit situaci chudáků.

Zimní spánek

85 %

Turecko / Německo / Francie, 2014, 196 min

režie: Nuri Bilge Ceylan

hrají: Haluk Bilginer, Melisa Sözen, Demet Akbag, Ayberk Pekcan, Serhat Mustafa Kiliç, Nejat Isler, Tamer Levent, Nadir Saribacak

Kinobox: 75 %

IMDb: 8.1

Pokud se divákovi zdá, že postavy mají v sobě cosi čechovovského, není to náhoda. Nuri Bilge Ceylan a jeho žena Ebru se při psaní scénáře inspirovali nejmenovanými třemi povídkami Antona Pavloviče Čechova, a scéna závěru má dokonce předlohu v jeho povídce Má žena.

Režijní mistrovství příběhu deziluzí a ztráty schopnosti komunikace se opírá o vynikající kameru, směřující až k potlačení barevnosti, a také o herecké představitele, jejichž umění je v Turecku velice známé, zatímco českému divákovi nezbývá než obdivovat opravdovost každého z nich. Pozoruhodné je rovněž užití hudebních variací ze Schubertovy Sonáty č. 20, nenápadně podkreslující náladu jednotlivých okamžiků.

Zimní spánek je bezesporu jedním z takřečených filmů roku a nebylo by divu, kdyby jej po canneském vítězství čekalo v prosinci i nejvyšší ocenění Evropské filmové akademie.