RECENZE: Foo Fighters odkrývají karty, moment překvapení však chybí

Američtí rockeři se na novém albu Sonic Highways snaží navázat na desku, jež je vyhoupla do pozice jedné z největších kapel světa. Na výpravě skrz Spojené státy se však ztrácejí.

Foo Fighters v O2 areně, 15. 8. 2012 (Dave Grohl) | foto:  Michal Šula, MAFRA

Přijít s něčím zajímavým a neočekávaným po desce, která měla takový úspěch jako před třemi lety sedmá řadovka Foo Fighters Wasting Light, není jen tak. I proto původní plán, se kterým frontman David Grohl přišel, byl tvůrčí i koncertní pauza. Jenže namísto ní vznikla nejkratší deska v historii kapely, na niž nahráli sice jen pár písniček, ale zato má od začátku jasný koncept.

Sonic Highways

60 %

Autor: Foo Fighters

CD, 399 korun

Foo Fighters se v doprovodu kamer kabelové sítě HBO vydali na vpravdě beatnickou cestu napříč Amerikou, aby v osmi slavných studiích osmi slavných hudebních měst natočili televizní seriál a osm skladeb, v nichž za pomoci místních hudebníků zachytili jejich genia loci.

Nepřekonávají se

Foo Fighters se sice brání označení, že nové album zní „soundtrackově“, ale bez obrazového doprovodu posluchač těžko pozná, která písnička a proč vznikla v Chicagu, která v Nashvillu a která v Los Angeles. Detaily se skrývají v textech nebo drobnostech, jako je třeba úvodní riff písně Congregation. Jinak kapela stylově neuhýbá ze své linie uřvaného a nařvaného amerického rocku, který charakterizují grungové výbuchy energie a jejich tišení.

Foo Fighters: Sonic Highways (obal alba)

Vyšla z toho deska, které chybí moment překvapení, kapela v písničkách rozvíjí, co už předvedla dřív, ale ani v jedné to zásadním způsobem nepřekonává. Chybí jim zkrátka nosnost a nemají v sobě podobné drama, vnitřní soustředěnost a hitovost, díky níž se z Wasting Light stala taková rocková senzace.

Neznamená to však, že by snad Sonic Highways patřila mezi vyloženě špatné desky, minimálně pro fanoušky představuje voyeurskou příležitost nahlédnout svojí oblíbené kapele do karet a do hlavy.

Dave Grohl navíc neztrácí nic ze svého osobního kouzla, charizmatu a entuziasmu, kterými je schopen písničky Foo Fighters napumpovat. Čím dál víc se ukazuje, že jeho síla není jen v ukřičeném rocku, ale i v klidnějších, baladických věcech typu Subterranean, která se na desce rozlezla přes šest minut.

Jen to zkrátka není krok ze stínu.