RECENZE: Newyorský Falstaff svádí v kuchyni jako z katalogu

Verdiho Falstaff byl dalším přenosem, který do kin odvysílala Metropolitní opera. A bylo se na co dívat. Režisér Carsen totiž předvedl atraktivní obrazy, ať už přepychový hotel, dobovou módu, či kuchyň jako z katalogu.

Opera, jejíž libreto vychází především ze Shakespearových Veselých paniček windsorských, je Verdiho posledním a jediným komickým dílem (nepočítáme-li nepovedený pokus z mládí). Po řadě jevištních tragédií působí jako laskavé rozloučení vyrovnaného starce, který je schopen se na operní žánr i na vlastní odkaz podívat s humorným nadhledem.

Falstaff - Giuseppe Verdi

80 %

USA, 2013, italsky / české a anglické titulky, 200 min

režie: Robert Carsen

hrají: Ambrogio Maestri (Falstaff), Lisette Oropesa (Nannetta), Angela Meade (Alice Ford), Stephanie Blythe (Paní Quickly), Jennifer Johnson Cano (Meg Page), Paolo Fanale (Fenton), Franco Vassallo (Ford)

Režisér Robert Carsen děj přenesl do padesátých let dvacátého století, z nichž vytěžil atraktivní obrazy, ať už to je přepychový hotel, v němž (namísto hostince U podvazku) přebývá Falstaff, dobová móda a především luxusně a detailně vybavená kuchyň jako z katalogu. Bylo slyšet, že v divadle sklidila po rozhrnutí opony potlesk. Otázka, jak tento posun přispívá k ozřejmění smyslu díla, ovšem zůstala bez odpovědi. Podobně jako u Rigoletta, jenž se v Metropolitní opeře odehrává v Las Vegas, jde pouze o vnějškově nápadný obal, i když v tomto případě zdaleka ne tak rušivý.

Zvlášť když je pod ním živě rozehraná, místy ovšem také přehrávaná komedie, z níž jednoznačně vyčníval (nejen tělesnými rozměry) titulní hrdina v podání italského barytonisty Ambrogia Maestriho. Ten nepřehrává ani na okamžik, jeho Falstaff kromě směšně vychloubačných rysů nepostrádá ani noblesu a dobrosrdečnost. Tomuto stárnoucímu poživačníkovi se dá věřit, že se nakonec zasměje i sám sobě. 

Maestri si navíc umí hrát i se svým mohutným, tvárným hlasem - i v kině se dalo tušit, jak se asi nese do všech koutů hlediště. Hned po něm na sebe strhávala pozornost Stephanie Blythe coby paní Quickly, dovedně zacházející se svou korpulentní postavou i hlubokým, objemným altem. Z dalších, většinou rovněž kvalitních sólistů vynikla v roli Nanetty Lisette Oropesa se svým svěžím, zářivým sopránem. Publikum slavilo i dirigenta Jamese Levina, jenž se po vleklých problémech se zády po delší době opět chopil taktovky. A v rukou má energie stále dost.

Průvodkyně večerem Renée Flemingová v přestávkovém programu mimo jiné ochutnávala rizoto, které uvařil kolega Maestri a nezapomněla pozvat na další přenos. Tím bude 8. února Dvořákova Rusalka.