RECENZE: Arctic Monkeys přinesli důvod, proč pořád věřit v rokenrol

Pátá deska britského internetového objevu je dospělá, kreativní a je na ní řada podmanivých momentů. Při předávání hudebních cen o kapele ještě uslyšíme.

Lídr Arctic Monkeys Alex Turner v klipu k singlu "Why'd You Only Call Me When You're High" | foto: Profimedia.cz

Názvem své páté desky AM se sheffieldská kapela, která před dekádou začínala coby jeden z prvních velkých internetových objevů, inspirovala u Velvet Underground. Album, které vznikalo ve studiích Rancho De La Luna poblíž Joshua Tree, také dýchá atmosférou, kterou současný hudební rockový svět od tvůrců po posluchače pomalu zapomíná. Není možná sice zvlášť objevné, ale v tom, jak Arctic Monkeys pracují s odkazy a náladami, jak písničky promýšlejí a stavějí, se skrývá neobvyklá kreativita.

I proto je deska, na které vlastně není žádný přímočarý hit, už dva týdny na čele britské hitparády, což by zpěvák Alex Turner svým uhrančivým pohledem určitě sám neutáhl.

Kytary a rytmy

Tím pravým důvodem je, že Arctic Monkeys na novince našli smír. Od velké produkce třetí a pro vývoj kapely zlomové desky Humbug přes přímočařejší a psychedeličtější Suck It and See dospěli do stavu, kdy si umějí vybírat kytarové motivy jak ze 70. let a pracovat s nimi, aby nezněly jako pouhý ozvuk a imitace vykopávky.

AM

90 %

Arctic Monkeys

CD, 549,-

Kytarové "nářezy“ se často valí přes hiphopově rozhýbaný rytmus a tenzi uvolňuje i zahaluje trochu nezúčastněný a přitom emotivní Turnerův zpěv, zhusta doplněný o efektní falzety od zbytku kapely. Perfektním příkladem netradiční a přitom přirozené syntézy, k níž Arctic Monkeys dospěli, je Arabella a její vrchol s divě kytarovým sólem.

Síla alba AM je však především v jeho soudržnosti a vývoji. Zvlášť prostřední část, kdy ve skladbách No 1 Party Anthem a Madsounds kapela zvolní, se povedlo vystřihnout refrény, na jejichž popis se hodí jen slovo podmanivé.

Arctic Monkeys už nejsou žádná divoká ucha a v mnoha ohledech dnes svým soundem připomínají americké Queens of the Stone Age, jejichž frontman Josh Homme je i jedním z hostů desky. Není sporu, že o nich ještě uslyšíme při vyhlašování výročních hudebních cen a že to bude zasloužené.