Zatímco divačky o něm snily, ony s ním prožívaly jeho deprese. Takto vzpomíná na dětství jeho dcera Barbora: "Říkala jsem si: Proč z té postele nevstane? Ježišmarjá, ten je protivný, proč se raději nejde někam projít? Myslela jsem, že je náladový. Dítě tohle nepochopí. Doma byla ponurá nálada. Nesmělo se luxovat, pustit rádio. Mámě spadla pánvička a on hned zuřil."
"Já vím," říká její máma Jana Kopecká. "Přišla jsi domů a já na tebe hned: Baru, mlč, ticho, tátovi není dobře." Barbora dodává: "Teď ho chápu. Vím, že v takové situaci je problém vstát z postele, umýt se, najíst. Prostě to nejde, a kdo to neprožil, neuvěří."
Ví, o čem mluví, deprese zdědila po tátovi. Přišla na to, když jí bylo něco přes třicet. Splnilo se to, čeho se Miloš Kopecký hodně bál. "Z profesora Höschla pořád páčil, jestli je to dědičné," vypráví Jana Kopecká. "Ptal se, jestli bys to nemohla mít, když tě často bolí hlava. Říkal mu, že se to stává jen ve výjimečných případech. Možná ho nechtěl zneklidňovat."
Ale obě se nakonec shodují: Život s ním stál za to.
