Nevyčíslitelná hodnota, stamiliony korun, takové částky létají vzduchem, když se mluví o sbírce Musea Kampa v Praze. Někteří dokonce unikátní sbírku mecenášky Medy Mládkové přirovnávají k Národní galerii. To je možná příliš, ale na druhou stranu, kdo se může pochlubit tím, že vystavuje tolik děl držitele aukčních rekordů Františka Kupky. A k tomu přidejte významná díla poválečných autorů, jako je Zdeněk Sýkora či Karel Nepraš. Prostě takový malý český poklad.
Mecenáška Meda Mládková |
"Počkejte, já zavolám a zeptám se," není si sama Meda Mládková jistá, kolik obrazů vlastně její sbírka čítá. Bere do ruky domácí telefon a volá řediteli muzea. "Mám tady žurnalistu a ptá se, kolik máme v muzeu celkově děl. Dva a půl tisíce? Děkuju," říká do aparátu.
O dalším osudu sbírky má dvaadevadesátiletá energická dáma jasno, její správu se rozhodla do budoucna, rozumějte po své smrti, svěřit exministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi. Pokud jde o umění, výborně si s ním rozumí, i když je o půl století mladší.
"Vzpomínám si, jak za mnou přijel do Washingtonu, asi aby se podíval na to, kdo je ta Mládková," vypráví o jejich setkání v bytě, který náleží k Museu Kampa. "Vzala jsem ho do Národní galerie umění. Nezapomenu na to, jak se rozzářil, když viděl toho nejkrásnějšího Kupku, 2 x 2 metry, pod nímž je napsáno 'Dar Jana a Medy Mládkových'. On miluje umění, zná se s českými umělci," vysvětluje Mládková, proč si ho vybrala.
Začalo to u Kupky v Paříži
Meda Mládková ani její již zesnulý manžel Jan nebyli sběratelé. Ani se nehonili za nejcennějšími úlovky. Chtěli jen podpořit nejlepší české i jiné středoevropské malíře a sochaře z komunistických režimů. Jako emigranti se snažili přispět k tomu, aby česká kultura v době temna nevymřela, proto i heslo Jana Mládka, které dnes visí na budově muzea, zní: "Vydrží-li kultura, přežije národ."
Seznámili se v Paříži. Manžel jí tam jednou ukázal obraz Kabaretní tanečnice, který mu daroval známý starožitník se slovy: "Koupil jsem ho lacino v aukci, není to moc dobrý, ale tenhle malíř bude jednou slavný." Šlo o obraz Františka Kupky, jehož plátna se dnes draží za desítky milionů korun. Mládkovi tehdy ani nevěděli, že existuje. Tímhle prvním darovaným plátnem to vlastně celé začalo.
Meda Mládková střeží papírovou krabici plnou obrazů Františka Kupky. (25. ledna 2012)
"Tím obrazem Kupka začal s abstrakcí a dotáhl to až k tomuto," vysvětlovala Mládková malířův tvůrčí vývoj. Ukazuje na ryze geometrické kvaše, které visí na stěnách galerie.
Meda byla chudá studentka, která předtím ve Švýcarsku z posledních peněz založila vydavatelství na podporu českých umělců, on vysoce postavený finanční úředník v Paříži. Oba patrioti a milovníci umění, jimž po emigraci nebylo jedno, co se doma děje. Bohužel Jan Mládek se jen těsně nedožil revoluce, zemřel v srpnu v roce 1989. "Zamilovala jsem se do něj a zůstala v Paříži," vypráví Meda Mládková. Než se přestěhovali do Washingtonu, strávili tam ještě pár let.
Pánbůh mi odpustí, že jsem lhala
Když mluvím s Mládkovou, na jejím stole leží francouzský časopis s výběrem sedmnácti nejkrásnějších muzeí v Evropě. Je mezi nimi i Museum Kampa. Než se ale v roce 2003 otevřelo, manželé všechno skladovali ve svém domě ve Washingtonu. Takové malé domácí muzeum, jen občas něco z toho putovalo po výstavách.
Hlavním pilířem jejich sbírky je právě Kupka, v muzeu mají 215 jeho děl a to nejcennější na nich je, že většinu získali přímo od malíře ještě v padesátých letech. Poté, co jeho první obraz dostali darem, chtěla se Meda Mládková se zajímavým umělcem seznámit osobně.
Bydlel blízko Paříže a z návštěvy mladé krajanky, kterou zajímá umění, byl nadšený. Padli si do oka a brzy se z nich stali přátelé. I na smrtelné posteli ji Kupka k sobě volal. Když za ním přijela, prohlásila: "Pane Kupka, budete mít velkou výstavu!" Malíř se smutně usmál: "To není pravda." Mládková přísahala a dnes k tomu dodává: "Pánbůh mi to odpustí, že jsem přísahala křivě." Tehdy prý přistoupila k jeho posteli a on jí řekl jen: "Děkuju, děkuju, vy jste můj život."
Meda Mládková v Museu Kampa
"Ta slova se mi tak vryla do srdce," vzpomíná sběratelka, "že jsem pak vlastně žila pro Kupku. Můžu říct, že nebýt mě, tak Kupka možná ještě není objevený."
V muzeu má možná polovinu všeho, co se od Kupky dochovalo. Do současných dražeb jeho nejdražších věcí se ale nepouští. "Na to nemám peníze," tvrdí.
Sbírku darovali Praze
Během let však bezdětní manželé Mládkovi investovali do nákupu děl českých i zahraničních umělců téměř veškeré peníze. "Žádný finanční limit jsme si nedávali, investovali jsme všechno, co jsme měli," říká Mládková i přesto, že chudí rozhodně nebyli. "Můj manžel měl plat jako Kissinger, já jsem vydělávala tím, že jsem přestavěla a pak prodávala domy. Koupila jsem starý dům za padesát tisíc dolarů, předělala jsem ho a měl hodnotu 700 tisíc, za které jsem pořídila třeba toho Kupku, co jsme pak darovali národní galerii ve Washingtonu," vysvětluje.
"Ale hlavně ty moje cesty něco stály," naráží na to, že se během let v emigraci - než v polovině osmdesátých let dostala zákaz - často vracela do Československa, kde se stýkala s umělci a nakupovala jejich díla. V jisté době kupodivu našla zastání i v komunistických úřednících, zvláště v řediteli organizace Art Centrum, který jako hudebník měl pro umění pochopení a Mládkové vycházel vstříc.
"Dnes žasnu, že se mi už od počátku dařilo vybírat nejlepší umělce - Jiřího Koláře, Karla Nepraše, Adrienu Šimotovou, Stanislava Kolíbala, Václava Ciglera," jmenuje část těch, jejichž díla jsou ve sbírce zastoupena.
Exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil hovoří o důvodech svého odvolání. (27. června 2012)
Oběma manželům bylo jasné, že unikátní sbírku jednou věnují Praze, podobně jako Mucha svou Slovanskou epopej. Na Mládkové pak bylo, aby pro ni po revoluci našla prostory. Uvažovala o klášteře v Karlově, ale nakonec se po boji s pražskými úředníky a památkáři usídlila v areálu Sovových mlýnů na břehu Vltavy, dnes nazývaném Museum Kampa. I po darování sbírky městu si Mládková ponechala správcovství a v závěti tuhle funkci předala exministru Jiřímu Pospíšilovi, s nímž našla společnou řeč.
"Politika je dočasná služba veřejnosti, ne celoživotní. Ve chvíli, kdy bych se měl starat o celé muzeum, nebude to pro mě nějaký 'vedlejšák', ale životní náplň," odpovídá šestatřicetiletý politik, který je už dnes členem správní rady muzea, na otázku, jaké má se sbírkou plány. A neopomíná zdůraznit, jak moc si spolupráce s Medou Mládkovou váží. "Je to mecenáška, která udělala v posledních padesáti letech mnoho v propagaci českého umění ve světě. A já bych chtěl dál pokračovat v její činnosti. Zachovat chod celé instituce tak, jak ji ona vybudovala."
