Příběh romského zaříkávače koní popisuje cestu od uherského širokého Dunaje do císařské Vídně a dál na sever. Cestu chlapce, který byl jiný než ostatní děti. Z chlapce se stal muž a jeho nová rodina se usadila pod zubem buchlovského hradu. Je to vlastně taková pohádka pro dospělé, legenda o krásném člověku.
Obálka chystaného románu Clověk Gabriel
"Valná část příběhu mi prostě vklouzla před lety do hlavy. Někdy mám dojem, že si Gabriel tu knihu vlastně vycigánil sám, jak se říká tady u nás. Pravdou je, že obsahuje řadu historek, které mi někdo vyprávěl, především ty o koních, a nějak mi cestou uvízly v mozku," vysvětluje Dubská.
Koňští handlíři
S romským vyprávěním se setkávala často, už před třinácti lety totiž jako úspěšná podnikatelka založila první soukromý nadační fond Verda pro podporu nadaných romských dětí. I když to v knize doslova není, zdá se, že kořeny hlavního hrdiny vyrůstají ze skupiny kočovných olašských Romů, kteří ještě za císaře pána handlovali s koňmi. Ostatně pasáže o nich patří k těm nejpovedenějším.
Nejde však o žádný historický popis a fakt, že hlavním hrdinou je Rom, nemusí čtenáři vnímat jako to nejpodstatnější. "Je to především příběh o člověku, který je jiný. Jak jsem si už ověřila, našli se v něm i lidé, kteří s Romy nemají vůbec nic společného. Ale rodina mojí matky pochází z kraje pod Buchlovem a traduje se, že přišla odněkud z Balkánu, prapradědeček obchodoval s koňmi a jmenoval se Gabriel," prozrazuje autorka. Vyprávění končí v polovině dvacátého století, chvíli před tím, než Romy, podobně jako Židy, postihla jedna z nejstrašnějších ran osudu.
Od kurníku a brambor
Podstatná část příběhu se odehrává na Slovácku, a není tedy divu, že hodně úsilí stálo Dubskou vybrousit správně místní dialekt, který se liší co dvě vesnice. I když s ním má po svém odchodu z Brna do hor bohaté zkušenosti. "Stěhování na samotu u lesa bylo výsledkem postávání na velké životní křižovatce. Kdyby mi někdo ještě před pěti lety řekl, že já, původně velmi společenský člověk, si budu libovat v izolaci na kopci, tak bych mu nevěřila," směje se.
A snad i chápe, proč není první spisovatelkou, která uslyšela volání Bílých Karpat. "Protože tyhle hory volají opravdu mocně a nahlas. Je to velmi silný kraj, plný až baladických příběhů, které s radostí sbírám. A dává svým obyvatelům občas hodně zabrat," dodává.
Zatím prý svého rozhodnutí nelitovala, kdyby ho nebylo, Člověk Gabriel by asi nevznikl. "Zatím se mi tady daří spojovat duševní a fyzickou práci, i když moje maminka někdy naříká, že k čemu mi je to akademické vzdělání, když jsem nakonec skončila u čištění kurníku a okopávání brambor. Ale u téhle činnosti se opravdu skvěle přemýšlí a vymýšlí," uzavírá spisovatelka.
