Je rok 1993 a Heidrun se svou starou matkou a pubertální dcerou se vrací do svého rodného domu. Má to být nový začátek jejich života, jenže tam ožívají obrazy z minulosti, vracejí se staré křivdy. Drážďanské obydlí se tak stává jednou z hlavních postav novinky, kterou připravila činohra pražského Národního divadla.
Bude jí první česká inscenace hry německého autora Maria von Mayenburga nazvané Kámen. Tvůrce ji napsal před pěti lety ku příležitosti dvacátého výročí pádu Berlínské zdi. Naše první scéna ji proto vybrala do své sezony reflektující historická výročí, jednak tedy pro podzimních pětadvacet let od roku 1989, jednak i pro nedávné oslavy sedmdesáti let od konce druhé světové války.
Kámen se totiž nezaobírá pouze pádem Berlínské zdi. Autor připomíná celé dvě třetiny 20. století a jeho bouřlivé události, které se podepsaly nejen na Německu, ale celé střední Evropě. Symboliku kamene jako neměnného motivu a němého svědka událostí vnímá i režisér Michal Dočekal. „Je to kámen, který hodili nějací útočníci židovské rodině do okna. Kámen si pak přivlastní noví majitelé jako nějakou medaili. Prochází tak celou historií rodiny, je to její zhmotnění,“ vysvětluje Dočekal.
„Hra končí tím, že se na některé jizvy a zločiny nedá zapomenout. Ani naše společnost se s hříchy let minulých nevyrovnala,“ zamýšlí se režisér, který tuto sezonu po třinácti letech končí v pozici uměleckého šéfa činohry.
Mozaika letopočtů
Kus skáče jakoby chaoticky mezi jednotlivými roky, tu vidíme rok 1934 a vyvlastnění domu, tu rok 1945 a bombardování, přípravu na útěk z NDR roku 1953 či finální nastěhování opět v roce 1993. Složit souvislou mozaiku je tak úkol pro herce. „Musíme si ty roky na zkoušce poskládat za sebe, vyznat se v nich. Je to hlavně technická záležitost, na to se pak staví nějaká emoce,“ popisuje Kateřina Winterová složitosti příprav. V dalších rolích se objeví Antonie Talacková, Martin Pechlát, Jana Preissová nebo Lucie Žáčková.
Kámen má ve Stavovském divadle premiéru ve čtvrtek večer.
