RECENZE: Jack White je jako hyperaktivní dítě. U ničeho nevydrží

I přes nadšený ohlas prvního sólového koncertu Jacka Whitea u nás nelze konstatovat jinak, než že tenhle fenomenální kytarista a zpěvák je silnější ve studiu než na pódiu. Anebo mu prostě nesvědčí třináctka v datu čtvrteční show v pražském Foru Karlín.

Brooklynská předkapela Lucius sice není bůhvíjaký zázrak, ale její indie pop s prvky soulového retra je celkem vynalézavý. A to jak po vizuální stránce, kdy v čele kapely stojí dvě zpěvačky stylizované do dvojčat, tak i po stránce aranžérské, která spojuje staré klávesové zvuky s modernější elektronikou a klade důraz na rytmus živých bicích i perkusí.

Jack White

65 %

Praha, Forum Karlín

13. listopadu 2014

pořádala agentura Charm Music

To, že Jack White je na pódiu velký svéráz a že nás čeká koncert rozhodně spíše neortodoxní, napověděla už první položka jeho programu, instrumentálka High Ball Stepper z alba Lazaretto, jehož představení je evropské turné věnováno. Málokterý autor klasických písniček a majitel tak výrazného hlasu vsadí na úvod právě na skladbu takového charakteru, ale White zjevně od počátku tušil, že bude mít pražské publikum „na lopatě“ vlastně bez ohledu na to, co předvede.

Z aktuální desky nakonec White zahrál šest písniček, kromě úvodní také albovou titulní, dále Just One Drink, Temporary Ground, That Black Bat Licorice a Would You Fight for My Love?, tedy nadpoloviční většinu, což byl oproti některým předchozím koncertům téže šňůry vlastně nadstandard (např. večer předtím v polském Krakově dvě z nich „ušetřil“). Repertoár doplnil třemi songy z předchozí sólovky Blunderbuss a notně přearanžovanými věcmi, které napsal pro své jiné kapely, tedy The Raconteurs a hlavně The White Stripes.

Whiteova koncertní kapela je sama o sobě evidentně excelentní, její instrumentální oporou je výborný bubeník Daru Jones a kromě frontmana nejsledovanější personou houslistka a občasná zpěvačka Lillie Mae Risch. Sám White je samozřejmě nejen originální kytarista a showman, nejvíce fascinuje ve chvílích, kdy servíruje svoje husté riffy, nad kterými se nese jeho vysoký exaltovaný zpěv. V takových chvílích evokuje Page a Planta spojené v jedné personě.

Jack White s bubeníkem Daru Jonesem a houslistkou Lillie Mae Risch

Zásadním problémem koncertu bylo ale to, co lze nazvat snad „neposedností“ svého druhu. Whitea zjevně nebaví hrát písničky tak, jak je posluchači znají z nahrávek. V tom samozřejmě není ojedinělý. Jeho dekonstrukce hudebního materiálu zachází často ale tak daleko, že vystoupení prostě ztrácí tah a pro samé zlomy, stoptimy a na sebe navrstvené kody rozorá písničky do podoby nudných šmouh, při jejichž poslechu se člověk modlí, aby už tenhle kus skončil a kapela zahrála aspoň projednou následující písničku od začátku do konce bez experimentů.

Na principu změn a zlomů je samozřejmě Whiteova tvorba, zvláště ta sólová, postavena. Nicméně na vyčištěném a dostatečně zprodukovaném albu působí nesmírně zábavně, objevně a hlavně má neustále svůj vnitřní tep. Ten v živé verzi nepostrádala sotva polovina písniček. Ostatní byly doslova rozorány do jakýchsi nástřelů, připomínajících zkoušku kapely někde ve sklepě, kdy všichni mají sice dokonale nastudované jednotlivé složky, ale hledají metodou pokus-omyl finální formu.

Když jsem si v dlouhé pauze před přídavky šel do šatny pro svršky, v narůstající frontě jsem zaslechl od jiného návštěvníka hezký bonmot, že Jack White hraje „rock’n’roll jako od Picassa“. To je velmi trefné, ale platí to spíš pro jeho studiovou práci. Koncert působil spíš jako obraz člověka, který by Picassem rád byl, má na to malířskou techniku, ale Španělův jasný pohled a fascinující jiskra mu zásadně chybí.