Machovcovo vydání Bondyho Básnických spisů je koncipováno do tří svazků. První, který se právě objevil na pultech a čítá více než tisíc stran, zahrnuje básníkovu tvorbu z let 1947-1963. Druhý ji pokryje až do roku 1975 a třetí do roku 1993.
Pod vlivem smrti své družky Julie přestal v roce 1994 Egon Bondy poezii psát a na protest proti rozdělení Československa se odstěhoval do Bratislavy, kde za výše zmíněných tragických okolností 9. dubna roku 2007 zemřel. V Česku nicméně i nadále zůstal uctívanou legendou zejména v kruzích undergroundu, a to v obou jeho generacích, tedy řekněme jirousovské i topolovské.
Všudypřítomná ironie
První svazek spisů, v nichž Machovec uvádí veškeré dochované Bondyho básně, tedy i ty, které sám ze svého dříve vydaného díla záměrně vyřadil, vlastně představuje v celku to nejzajímavější období autorovy básnické tvorby.
Egon Bondy(1930-2007) Básník Prozaik Filozof Inspirátor Agent |
Jeho začátky, právě ty básně, k nimž se v pozdějších letech nehlásil, ukazují okouzlení surrealismem, jsou v nich patrné vlivy nezvalovského erotismu, ale i jazyková a grafická hravost. A co je pro budoucnost nejpodstatnější: skoro ve všech raných básních čteme v podtextu ironický až sarkastický osten, jenž je pro Bondyho celou tvorbu podstatný.
„... chtěl bych/ aby se všichni/ a vzdor všemu/ aspoň chvíli toužili radovat/ Brzy se dám do radostnější tvorby/ která potěší legiony nezaměstnaných/ vyhlídkou na nezaměstnanost,“ píše v roce 1947 v nejstarší dochované básni, jež celou knihu otevírá.
Ironie a grotesknost je hlavní složkou sbírky Totální realismus (1950), jež dala název celému novému stylu, který Bondy s Ivem Vodseďálkem pro svou tvorbu razili. Byla to reakce na dobová budovatelská hesla, jakési „zápisky“ skutečného života, traktované často v miniaturách. „V Praze se tančí/ V Praze je veselo,“ zní například jedna z nich.
V podobném stylu téhož roku Bondy napsal i další slavnou „stylotvornou“ sbírku Trapná poesie. V ní dostává váhu politický rozměr, jehož podíl v další sarkastické tvorbě narůstá. Až je s podivem, že byť byl zřejmě agentem StB, Bondy neměl nějaké zásadnější politické problémy. Svým veršováním typu „SSSR/se sesere“ si v té době bez nadsázky koledoval o provaz.
Kultovní nahrávka
V tomto ohledu je nepochybně nejslavnější básnický cyklus Ožralá Praha, který patří do sbírky Velká kniha (1951-52). Proslul jednak díky tomu, že některé básně (Francovka, Zácpa) zhudebnili Plastic People of the Universe na svoje první album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (1975), jednak z Ožralé Prahy přednášel recitátor a principál divadla Orfeus Radim Vašinka už od 60. let a jeho vinylová nahrávka se stala na začátku 90. let kultovním artefaktem.
Právě tady jsou Bondyho vpravdě legendární verše jako „Na UMPRUMu visí Stalin/ jak ho maloval Salvador Dali/ Má veliký fousy/ těma to nabrousí/ Pod nim choděj umprumáci/ maj nový flaušáci,“ nebo „Všechno je v prdeli/ ve všední den i v neděli/ Jenom ty filmy sovětský/ ty jsou vědecký“.
Dále v padesátých letech i na začátku let šedesátých už se Bondy ke svým veršovánkám tohoto typu nevracel. Tvořil většinou rozsáhlejší a jaksi serióznější básně, byť ani v nich nebyl prostor pro konformismus. O tom svědčí třeba soubor takzvaných filosofických básní z let 1958-1959, nebo bezmála stostránková „antibáseň“ Naivita, kterou svazek končí.
Zaujala vás kniha?Knihu koupíte na Knihy.iDNES.cz s 15% slevou za 466 kč. |