Ještě před vyhlášením velkých hudebních cen, jako jsou Grammy nebo Brit Awards, zveřejnily s koncem roku hudební časopisy i jiná média svoje žebříčky nejlepších desek uplynulých měsíců. Jména, která v nich bodují, jsou většinou hodně odlišná od těch, o kterých se nejvíce mluví či píše a jejichž desky bodují v prodejních žebříčcích.
Jen překvapili
Takřka posledním ostrůvkem tradičního pohledu na hudební dění zůstal americký časopis Rolling Stone, který za nejlepší desku označil nahrávku Songs of Innocence, kterou loni vydali U2. „V roce 2014 nevyšlo větší album – alespoň, co se týká překvapení, velkorysosti a kontroverze,“ zdůvodňuje Rolling Stone hned v první větě svůj výběr. I to naznačuje, že o desce se nemluvilo kvůli jejímu obsahu, ale formě, jakou ji kapela distribuovala. Uživatelům obchodu iTunes Apple se totiž U2 bez ptaní objevili v jejich zařízeních, což vzbudilo vlnu nevole.
Nejlépe hodnocené nahrávky 20141. D’Angelo and The Vanguard Zdroj: Žebříček serveru Metacritic.com |
I ta může být důvodem, proč U2 v žebříčcích, do kterých se mnohdy dostalo i padesát desek, příliš nebodují. Stejně jako Bruce Springsteen s deskou High Hopes nebo The Black Keys s albem Turn Blue, kteří v Rolling Stone skončili na medailových pozicích.
Vlivný hudební server Pitchfork na první místo umístil druhou desku newyorského rapového dua Run The Jewels, na druhé debut LP1 britské zpěvačky FKA twigs, která experimentuje s elektronikou, a na třetí album Lost in the Dream, které nahrála americká indie kapela The War on Drugs. Ta, jak Pitchfork poznamenává, pojednává o „osobních soubojích s osamělostí, depresí a smrtí“.
Přestože by se z výčtu tuzemským posluchačům často neznámých jmen mohlo zdát, že jde o nahrávky, v nichž si libují jenom kritici, řada z nich má za hranicemi tuzemského éteru velký ohlas i mimo ghetto hudebních fetišistů. Takoví Run The Jewels bodovali na druhém místě i v žebříčku Billboardu, hned za vyloženě popovou deskou 1989 od zpěvačky Taylor Swift. The War on Drugs zase uspěli v žebříčku poměrně konzervativního hudebního časopisu Mojo, podle nějž vůbec nejlepší desku roku 2014 ve folk-rockovém duchu natočil experimentátor Beck. Dostala název Morning Phase.
Jak to vidí kritici
O tom, co se nejvíce líbilo hudebním kritikům, jejichž vkus je samozřejmě vyhraněný z podstaty, poskytuje zřejmě nejvěrnější obrázek žebříček, jejž zveřejnil internetový server Metacritic.com. Ten totiž indexuje recenze ze všech podstatných anglicky píšících médií a z procent a hvězdiček vytváří průměrná hodnocení, podle nichž je zřejmé, na čem se kritici shodnou a na čem méně.
Nejlépe hodnoceným albem roku 2014 se podle serveru stala deska, okteré se příliš nepsalo ani nemluvilo a která navíc vyšla až na sklonku sezony. Řeč je o nahrávce Black Messiah, kterou 15. prosince – tak trochu ve stylu Beyoncé, tedy bez předchozího oznámení a varování – vydal americký neo-soulový zpěvák a písničkář D’Angelo.
Důvodů, proč právě tahle nahrávka zarezonovala a dosáhla na průměrné hodnocení 96 procent, je několik. Prvním je samozřejmě sama hudba – D’Angelo je po dlouhé době umělcem, který i v rámci tak vytěženého žánru, jako je soul, dokáže hledat nové směry a neutíká přitom k elektronice.
Jde o desku, která v sobě má podmanivou živelnost, přirozenost a dokáže hudebně překvapit. A také je za ní silný osobní příběh. D’Angelo posledních čtrnáct let nic nevydal – z minulého turné ujel, protože mu vadilo, jak z něj fanoušci i média dělají sexuální symbol. Zabil se mu blízký kamarád, což se rozhodl řešit alkoholem, který mu dál rozbíjel rodinu. I proto jsou z desky slyšet prožité emoce. V americkém prostředí jí navíc pomohl i aktivistický rozměr. D’Angelo vydání uspíšil kvůli své nespokojenosti ohledně kauz policií usmrceného černocha Erica Garnera a zastřeleného Michaela Browna.
Ani deska D’Angela zřejmě nepatří mezi ty, které by u nás měly šanci ve velkém rezonovat. Právě proto však mohou podobné výroční žebříčky posloužit jako návod, jak se lépe orientovat v rozdrobeném světě současné populární hudby.
