Měla to být zjevně mrazivá analýza velkoměstsky odlidštěných vztahů, které se protínají v neosobních skleněných akváriích obchodních středisek, luxusních restaurací či bytů pro horních deset tisíc.
Natolik je režisér Miro Šindelka profesionálem, že alespoň úmysl zjeví čitelně.
Jenže jeho um končí tam, kde propadne vážnosti moralisty i stylizaci reklamního výtvarníka, takže namísto bratislavských Samotářů předkládá jejich bezděčnou parodii.
Škoda tří tak hezkých lidí, jako jsou představitelé milostného trojúhelníku Tomáš Hanák, Michal Dlouhý a Danica Jurčová, pro tak zbytečný film. I kdyby se vystřihly všechny bezcílné jízdy autem, pořád by zbyla celá věčnost, kdy se nic neděje.
V apartních kulisách, kde si sponzoři přihřáli kromě příslovečné polívčičky dalších deset chodů reklamní hostiny, bloudí Hanákův chudý rozervanec, Dlouhého bohatý truhlík a Jurčové zhýčkaná manekýna.
Oni chtějí ji, ona neví, co chce. Zato umí rozprostřít hřívu na polštáři, že se ani vlásek nepohne; když je Hanák vedle ní aranžován jako Ježíš, směje se půl sálu. Celý sál pak burácí s vpádem drsného policisty alias Marka Vašuta.
Na film, kde se hrdinové chovají neskutečně jako počítačem řízené, trpně instalované objekty pro módní časopisy, je čas herců vzácný a život diváků příliš krátký. Zůstane jen mezi nimi: mezi tvůrci a podivíny, kteří milují filmy tak špatné, až jsou krásné.
