"Přezdívalo se jí Vdova čtyř umění. Někdy byla pokládána za monstrum, majetnickou valkýru či pygmaliona bez zábran. Líčili ji však také jako ženu s mimořádnou energií a charizmatem," popisuje Sauvatová v knize s podtitulem A vždycky budu muset lhát.
Alma MahlerováMúza vídeňských umělců dováděla muže k šílenství  |
Ona čtyři umění z přezdívky poukazují na fakt, že všichni její manželé byli umělci, každý se však zabýval jiným žánrem: Gustav Mahler byl hudebním skladatelem, Walter Gropius architekt, jenž založil skupinu Bauhaus, Franz Werfel spisovatel.
Zbývá Oscar Kokoschka, malíř, kterého si však Mahlerová nevzala, byť jejich románek byl podstatným hřebíkem do rakve manželství s Gropiusem. Inspirovala i Gustava Klimta, on byl její první velkou láskou. Zato ženy jí nemohly přijít na jméno, třeba Rilkeho přítelkyně Claire Gollová napsala: "Měla se za múzu, přitom byla pouhou obryní."
Ještě jedna role Almy Mahlerové je podstatná pro dějiny i pro umění: s velkou pompou pořádala večírky. Kdo ve Vídni dvacátých let něco znamenal, chodil k Mahlerové na "šampíčka", jak nazývala bublinkové sedánky. Na stará kolena vzpomínala, že alkohol byl to jediné, co ji dělalo šťastnou.
Bezradná matka
Oč intenzivněji milovala muže, o to méně jí šla role mateřská. Porodila čtyři děti, jediná Anna přežila do dospělosti. Své prvorozené dcerce, jež zemřela v pěti letech, odmítla jít Mahlerová dokonce na pohřeb, stejně tak neprovázela rakev svých dvou manželů.
A když ochrnula kvůli nakažlivé dětské obrně její dcera Manon, dokázala její nemoci dát vizáž jak ze žurnálu - bledou dívku pomalovanou šminkami vozila v kolečkovém křesle do salonů skoro rok, než Manon zemřela. Její pohřeb byl událostí: "Spíše než o smutné úmrtí mladé dívky zde šlo však o společenskou nadvládu Almy Mahlerové."
Jenomže nic není černobílé. To, co navenek pečlivě hrála, ji v nitru soužilo. Po Mahlerově smrti v roce 1911 netruchlila dlouho a provdala se za milence, podle jejích deníků ji však Mahler navštěvoval ještě dlouhé roky poté v jejích snech a vidinách.
