Peníze vynáší moderování a účinkování v televizních estrádách. Takové příležitosti má však jen hrstka vyvolených. "Podívejte se pozorněji do televize i do nových českých filmů, jací herci točí. Jsou to pořád stejné tváře," tvrdí známý filmový producent a ředitel Městského divadla v Karlových Varech Čestmír Kopecký. Dobře a hojně obsazovaní herci totiž tvoří pouhou špičku profesního ledovce. Vedle movitých hvězd jsou totiž i tací, kteří si své povolání "dotují" prací v naprosto nedivadelních oborech.
Mzdy velmi průměrné
Většina tuzemských divadel patří mezi příspěvkové organizace a příjmy jejich zaměstnanců se vyměřují podle zařazení v platových třídách: ty se ještě dále dělí podle toho, zda dotyčný hraje epizodní, nebo hlavní role. Začínající herec si tak může přijít asi na necelých osm tisíc hrubého. Ani zasloužilí herci nepostupují na platovém žebříčku nijak zvláštně - po patnácti letech u divadla si představitel hlavních rolí vydělá přes deset tisíc hrubého. Herec před odchodem do důchodu si pak přijde na sumu někde mezi dvanácti a patnácti tisíci hrubého.
Pravda, to je základ. Součástí mzdy bývá zpravidla ještě pohyblivá částka. V ní se odráží nejen zařazování do hlavní nebo vedlejší role, tedy takzvané rolovné, ale i počet repríz a náročnost daného partu. Takový systém vede například Národní divadlo. Každou derniérou tudíž herec přichází o část výplaty, v případě premiéry je tomu zase naopak. Umělecká správa činohry ND odmítá spekulace, podle kterých herecké hvězdy ve zlaté kapličce berou několikanásobně vyšší platy než jejich kolegové v jiných, zejména mimopražských divadlech. Podle informací z činohry ND zůstává hladina platového základu na první scéně v domácích relacích, jestli něco může být na poměry poněkud nadprůměrné, pak je to ona pohyblivá částka - maximálně prý dosahuje sto procent základu.
Štvanci
"Český herec je štvanec neustále pokukující po hodinkách. Při zkoušce se obvykle kroutí nervozitou, protože už má dávno být na dabingu, z natáčení zase prchá na představení do divadla," popisuje tuzemské zvyky Čestmír Kopecký.
Jeho slova o štvancích potvrzuje třeba herečka Ilona Svobodová. Před časem svou domovskou scénu, pražské Divadlo v Dlouhé, požádala o volno. "Vyhradila jsem si právo nezkoušet nové role. Cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Hrála jsem totiž v Dlouhé v každé inscenaci, do toho jsem natáčela a dabovala," vypočítává Svobodová. Upozorňuje ovšem, že tohle pracovní tempo nepramenilo výlučně z existenční nutnosti; bylo to i díky tomu, že "kšefty" se takhle sešly. "Naštěstí mám za sebou léta, kdy se zakládá domácnost a chybí každá koruna. Ale jak s tím směšným divadelním platem mají vyjít mladí, nezavedení kolegové?" kroutí hlavou Ilona Svobodová.
Brát "kšefty" a hnát se až k zemdlení, když už se možnost vedlejších výdělků naskytne, to pak bývá, zejména pro živitele rodiny, téměř nezbytnost. "Finančně mě podporují rodiče, vydělávám si i brigádami z úplně jiných oborů. Až založím rodinu, asi budu muset z divadla odejít," uvažuje mladá herečka příbramského divadla Veronika Bajerová.
Odříznuti od šancí
O pendlování mezi dabingem, divadlem a televizí si však herci z oblastních divadel mohou nechat jen zdát. Příležitostí mimo domovskou scénu bývá poskrovnu. Přílišná vzdálenost od Prahy, kde jsou koncentrována například dabingová studia, je v tomhle směru vážným handicapem.
"Moje gáže je devět tisíc hrubého. Dělat divadlo u nás je luxus," říká herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti Josef Kubáník. V Uherském Hradišti je šance na získání "vedlejšáku" prakticky nulová. "Ve Zlíně jsou tři soukromá rádia a pro ty občas natáčím reklamy, jinak nic. Někdy přijede i cas- tingová agentura, jenže když řeknou: Buďte zítra v Praze, tak musím odpovědět: Ale já mám zítra představení," popisuje Kubáník.
Šance uchytit se herecky i někde mimo mateřské divadlo je kupodivu nevalná i ve městech, která jsou považována za divadelní centra. V Ostravě sídlí jedno ze studií České televize. Mohlo by se tudíž zdát, že místní herci mají relativně vystaráno. "Ne vždy to takhle funguje. Někteří režiséři si přivezou na osmidílnou pohádku celý herecký tým z Prahy," míní člen činohry Národního divadla moravskoslezského Tomáš Jirman.
Snadnou situaci nemají ani herci z divadel nedaleko Prahy. "Herec na oblasti jede často v třífázovém provozu - ranní pohádka pro děti, pak zkouška a večerní představení," upozorňuje Veronika Bajerová z Příbrami. "Přitom i prodavačka bere za osm hodin práce víc než herec za celý den." Bajerová si navíc stěžuje, že příbramské divadlo herce ve vedlejších činnostech nepodporuje. "Někdy na zkoušce sedím docela zbytečně a utíká mi moderování, kterým si za den vydělám tolik jako za měsíc v divadle."
Všechno má svá ale
Útěky herců k jiným výdělkům ředitelé divadel nevítají, i když se shodují v názoru, že plat činoherců je tristní. "Když někdo natáčí film, snažíme se mu vyjít vstříc. Ale reklamy a dabing? Ty ať si každý dělá ve svém volnu," upozorňuje ředitelka pražského Divadla Na zábradlí Doubravka Svobodová.
Kromě toho dabingy a reklamy v sobě nesou určitá profesní úskalí: veřejnost si například spojuje herce, respektive jeho hlas, se seriálovou postavou nebo s nějakým výrobkem. "Dabing a reklama, to je umělecká smrt," tvrdí Čestmír Kopecký.
Ostatně dostat práci v dabingu také není snem úplně každého herce. "Vždycky jsem chtěl dělat především divadlo. Když vidím neustálé fronty před naší pokladnou, mám pocit, že moje práce má smysl. Nechci celé dny trávit zavřený někde v temném dabingovém studiu... A co pak s takhle vydělanými penězi? Leda tak se za ně opít," uvažuje uherskohradišťský Josef Kubáník.
Mzdy velmi průměrné
Většina tuzemských divadel patří mezi příspěvkové organizace a příjmy jejich zaměstnanců se vyměřují podle zařazení v platových třídách: ty se ještě dále dělí podle toho, zda dotyčný hraje epizodní, nebo hlavní role. Začínající herec si tak může přijít asi na necelých osm tisíc hrubého. Ani zasloužilí herci nepostupují na platovém žebříčku nijak zvláštně - po patnácti letech u divadla si představitel hlavních rolí vydělá přes deset tisíc hrubého. Herec před odchodem do důchodu si pak přijde na sumu někde mezi dvanácti a patnácti tisíci hrubého.
Pravda, to je základ. Součástí mzdy bývá zpravidla ještě pohyblivá částka. V ní se odráží nejen zařazování do hlavní nebo vedlejší role, tedy takzvané rolovné, ale i počet repríz a náročnost daného partu. Takový systém vede například Národní divadlo. Každou derniérou tudíž herec přichází o část výplaty, v případě premiéry je tomu zase naopak. Umělecká správa činohry ND odmítá spekulace, podle kterých herecké hvězdy ve zlaté kapličce berou několikanásobně vyšší platy než jejich kolegové v jiných, zejména mimopražských divadlech. Podle informací z činohry ND zůstává hladina platového základu na první scéně v domácích relacích, jestli něco může být na poměry poněkud nadprůměrné, pak je to ona pohyblivá částka - maximálně prý dosahuje sto procent základu.
Štvanci
"Český herec je štvanec neustále pokukující po hodinkách. Při zkoušce se obvykle kroutí nervozitou, protože už má dávno být na dabingu, z natáčení zase prchá na představení do divadla," popisuje tuzemské zvyky Čestmír Kopecký.
Jeho slova o štvancích potvrzuje třeba herečka Ilona Svobodová. Před časem svou domovskou scénu, pražské Divadlo v Dlouhé, požádala o volno. "Vyhradila jsem si právo nezkoušet nové role. Cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Hrála jsem totiž v Dlouhé v každé inscenaci, do toho jsem natáčela a dabovala," vypočítává Svobodová. Upozorňuje ovšem, že tohle pracovní tempo nepramenilo výlučně z existenční nutnosti; bylo to i díky tomu, že "kšefty" se takhle sešly. "Naštěstí mám za sebou léta, kdy se zakládá domácnost a chybí každá koruna. Ale jak s tím směšným divadelním platem mají vyjít mladí, nezavedení kolegové?" kroutí hlavou Ilona Svobodová.
Brát "kšefty" a hnát se až k zemdlení, když už se možnost vedlejších výdělků naskytne, to pak bývá, zejména pro živitele rodiny, téměř nezbytnost. "Finančně mě podporují rodiče, vydělávám si i brigádami z úplně jiných oborů. Až založím rodinu, asi budu muset z divadla odejít," uvažuje mladá herečka příbramského divadla Veronika Bajerová.
Odříznuti od šancí
O pendlování mezi dabingem, divadlem a televizí si však herci z oblastních divadel mohou nechat jen zdát. Příležitostí mimo domovskou scénu bývá poskrovnu. Přílišná vzdálenost od Prahy, kde jsou koncentrována například dabingová studia, je v tomhle směru vážným handicapem.
"Moje gáže je devět tisíc hrubého. Dělat divadlo u nás je luxus," říká herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti Josef Kubáník. V Uherském Hradišti je šance na získání "vedlejšáku" prakticky nulová. "Ve Zlíně jsou tři soukromá rádia a pro ty občas natáčím reklamy, jinak nic. Někdy přijede i cas- tingová agentura, jenže když řeknou: Buďte zítra v Praze, tak musím odpovědět: Ale já mám zítra představení," popisuje Kubáník.
Šance uchytit se herecky i někde mimo mateřské divadlo je kupodivu nevalná i ve městech, která jsou považována za divadelní centra. V Ostravě sídlí jedno ze studií České televize. Mohlo by se tudíž zdát, že místní herci mají relativně vystaráno. "Ne vždy to takhle funguje. Někteří režiséři si přivezou na osmidílnou pohádku celý herecký tým z Prahy," míní člen činohry Národního divadla moravskoslezského Tomáš Jirman.
Snadnou situaci nemají ani herci z divadel nedaleko Prahy. "Herec na oblasti jede často v třífázovém provozu - ranní pohádka pro děti, pak zkouška a večerní představení," upozorňuje Veronika Bajerová z Příbrami. "Přitom i prodavačka bere za osm hodin práce víc než herec za celý den." Bajerová si navíc stěžuje, že příbramské divadlo herce ve vedlejších činnostech nepodporuje. "Někdy na zkoušce sedím docela zbytečně a utíká mi moderování, kterým si za den vydělám tolik jako za měsíc v divadle."
Všechno má svá ale
Útěky herců k jiným výdělkům ředitelé divadel nevítají, i když se shodují v názoru, že plat činoherců je tristní. "Když někdo natáčí film, snažíme se mu vyjít vstříc. Ale reklamy a dabing? Ty ať si každý dělá ve svém volnu," upozorňuje ředitelka pražského Divadla Na zábradlí Doubravka Svobodová.
Kromě toho dabingy a reklamy v sobě nesou určitá profesní úskalí: veřejnost si například spojuje herce, respektive jeho hlas, se seriálovou postavou nebo s nějakým výrobkem. "Dabing a reklama, to je umělecká smrt," tvrdí Čestmír Kopecký.
Ostatně dostat práci v dabingu také není snem úplně každého herce. "Vždycky jsem chtěl dělat především divadlo. Když vidím neustálé fronty před naší pokladnou, mám pocit, že moje práce má smysl. Nechci celé dny trávit zavřený někde v temném dabingovém studiu... A co pak s takhle vydělanými penězi? Leda tak se za ně opít," uvažuje uherskohradišťský Josef Kubáník.
