"Ženské čtení" nebylo samozřejmě v minulosti tak samozřejmou činností, jakou je dnes. Manželky a matky, ale i svobodné dívky si musely často své právo vykonávat tuto činnost, ať už diktovanou touhou po vzdělání nebo "prožívání" cizích příběhů, složitě vybojovávat. V některých etapách vývoje lidstva žena směla - pokud jí vůbec bylo umožněno naučit se číst - pouze pohlížet do modlitebních knížek, jindy zase patřila knižní kultura k dobrému tónu vyšších společenských vrstev.
Žena s knihou, ale i s časopisem, novinami nebo pouhým dopisem byla kupodivu častější inspirací výtvarných umělců, než by se na první pohled mohlo zdát. Bollman v knize, jež má de facto koncepci svérázné umělecké monografie, představuje v celostránkových reprodukcích, doprovázených historickým textem, více než stovku děl autorů, mezi nimiž jsou i mnozí z nejslavnějších výtvarníků dějin umění: Michelangelo, Rembrandt, Matisse, van Gogh...
Úvodní Bollmannova studie vypráví "příběh" ženy-čtenářky od antiky po 20. století jak v kunsthistorickém smyslu, tak právě s přihlédnutím ke sociálnímu významu pěstování intelektuálních koníčků ženami v převážně patriarchální evropské společnosti. Možná z některých obrazů čte víc, než do nich jejich autoři vepsali, a tím se přání stává otcem myšlenky, jím použitý Sartrův citát "Čtení je svobodný sen," ovšem lze aplikovat i na jeho práci.
Autorka české předmluvy Tereza Brdečková pak usazuje téma do českých reálií, a to i za použití vlastního příkladu. Diskutovat by se jistě dalo o některých jejích poněkud dogmatických tvrzeních typu "I dnes většina maminek a manželek rychle schovává knihu, když se blíží rodinný příslušník: ‚Rodina má přece právo na můj čas a moje soustředění, a tak si nemohu jen tak číst,‘ myslí si přitom."
Stejně tak jí neunikla například myšlenková nedopatření v odlišení reality a umění: "Ženy na obrazech čtou většinou vleže: na lehátku v zahradě, na rozházených peřinách, často polonahé a někdy úplně bez šatů. Dámy, kolikrát jste četly knihu a byly nahé?" To jsou ale spíše drobnosti v jinak kvalitním a potřebném textu, který knihu bezpochyby obohacuje.
Je jisté, že "našeptávání nebezpečných myšlenek", které bylo aktu ženského čtení v minulosti podsouváno, už patří naštěstí minulosti. Dnes můžeme čtoucí ženu vnímat bez předsudků a při pohledu na její umělecké zpodobnění se řídit pouze estetickými hledisky. A při pohledu na většinu v knize uvedených obrazů člověka nemůže nenapadnout: co když to není náhoda, že kniha je rodu ženského?
Stefan Bollmann: Ženy, které čtou, jsou nebezpečné
s předmluvou Terezy Brdečkové
vyd. Knižní klub, 152 stran
