„Zemřela po krátké nemoci, tiše, ve spánku. Selhalo jí srdce,“ řekla spisovatelčina dcera režisérka Lucie Bělohradská. Dodala, že veřejný pohřeb se konat nebude, rodina si přeje soukromé rozloučení.
„Zažila těžké časy, komunisti jí zničili život, přesto se nedala,“ shrnuje Lucie Bělohradská osud své matky, příznačný pro dobu, do níž se zrodila.
Hana Bělohradská přišla na svět roku 1929 v Praze. Na gymnáziu maturovala v roce 1948, kdy moc uchvátili komunisté. Po roce studia na právnické fakultě byla až do počátku 60. let zaměstnána na dětské klinice v Praze - zprvu jako pomocnice, pak jako laborantka. Poté, v době politického tání, se rozhodla věnovat naplno literatuře. Obohatila ji o psychologické studie mezilidských vztahů, v nichž vypjaté situace i zdánlivě banální okolnosti mohou vést k dramatickým událostem.
Debutovala ve třiatřiceti letech novelou Bez krásy, bez límce, v níž rozvíjela kontrastní osudy obyvatel jednoho pražského domu v době okupace Československa. Hlavní postavou je starý židovský lékař, který zachraňuje člověka skrývajícího se před gestapem. Prvotinu natočil Zbyněk Brynych pod názvem ... a pátý jezdec je Strach.
O rok později následovala novela Vítr se stočí k jihovýchodu, psychologický příběh vyprázdněného manželství. Z lékařského prostředí těžil román s detektivní zápletkou Poslední večeře, roku 1967 zfilmovaný Jurajem Herzem pod názvem Znamení Raka. Na obou filmech se Bělohradská scenáristicky podílela.
V letech 1966-67 působila jako lektorka nakladatelství Československý spisovatel, roku 1968 se stala členkou předsednictva Kruhu nezávislých spisovatelů - a důsledky se dostavily hned s počátkem normalizace. V 70. a 80. letech nesměla Bělohradská publikovat vlastní texty, takže začala překládat.
Čtenáři mají v paměti zejména její překlady anglosaských detektivek, například MacDonaldovu Smrt v bazénu, příběh Vrah má doktorát od A. A. Faira, tituly Ruth Rendellové Podoba ďábla či Třikrát v blízkosti vraha a zejména vynikající Upfieldův Králičí plot s nezaměnitelným australským detektivem Bonapartem. Některé její překlady zaštítila svým jménem překladatelka Jarmila Emmerová.
Až po roce 1990 se Bělohradská stala předsedkyní výboru Českého literárního fondu a začala působit rovněž v PEN klubu. Vydala své drama ze 70. let Incident (1992) zachycující v příbězích politických emigrantů ztrátu identity a soubor povídek Nebezpečné výpravy (1994). Ty o pět let později rozšířila o čtyři nové texty, titul vyšel pod názvem Přešťastné manželství.
Prózy z let 2001-2003 shrnul svazek Titanik a jiné povídky, vydaný loni v Academii. Knihu vyzdvihl v anketě Kniha roku 2004 literární kritik Milan Jungmann, označil ji za „nečekaný, mimořádný návrat autorky slavné už v 60. letech“. Výbor z autorčiných povídek, stejně jako její prvotina, se dočkaly vydání také ve Francii.
Poslední próza Hany Bělohradské vyjde posmrtně, v září, jako kolekce povídek deseti autorů na téma „Tenkrát za totáče“, připravovaných nakladatelstvím Listen. Je takřka symbolické, že povídka, již Bělohradská odevzdala krátce před smrtí, se odvíjí od vzpomínek na 50. léta.
