Zásadním zvratem v jejím životě bylo setkání s Jeanem Tingelym, slavným švýcarským tvůrcem kinetických objektů; s ním pak připravila několik společných realizací. Nejznámější jsou mechanické sochy cákající se ve fontáně před pařížským Centrem Georgese Pompidoua. V roce 1967 spolu navrhli francouzský pavilon pro EXPO v Montrealu. O čtyři roky později se vzali. Žili sice odděleně, ale jejich spolupráce trvala až do Tingelyho smrti v roce 1991.
De Saint Phalle se však umělecky prosadila i samostatně - jako vůdčí postava skupiny Nouveaux Réalistes. Už na začátku šedesátých let skládala svérázné reliéfy z "agresivních" předmětů, jako jsou nůžky, ostré sklo nebo pistole. Na své instalace později umísťovala pytlíky s barvou, které přímo v galerii rozstřelovala pistolí. V šedesátých letech začaly vznikat její první pestrobarevné sochy žen. Do některých z nich mohl návštěvník galerie přímo vstoupit. Poprask vyvolala v roce 1966 socha Ona-katedrála v Moderna museet ve Stockholmu. V devětadvacet metrů dlouhé ležící nahé ženě bylo umístěno kino, mléčný bar, akvárium a další atrakce. Vstupovalo se do ní otvorem mezi rozevřenými stehny. Niki o skulptuře tvrdila, že je to nejžádanější prostitutka na světě, protože za tři měsíce pojala sto tisíc návštěvníků. Ředitel muzea Pontus Hulten nicméně musel Niki bránit proti rozzuřeným konzervativcům.
V pozdních sedmdesátých letech začala pracovat na svém nejambicióznějším projektu, sochařském parku z dvaadvaceti skulptur představujících tarotové karty. Na realizaci v jižním Toskánsku si vydělávala i prodejem parfému se svým jménem. Na parku pracovala dvacet let, dokončen byl až před čtyřmi lety.
 Sochařka Niki de Saint Phalle. |
 Sochařka Niki de Saint Phalle. |
 Niki de Saint Phalle: Ona-katedrála. Tato socha umístěná v Moderna museet ve Stockholmu vyvolala senzaci - ředitel muzea Pontus Hulten musel sochařku bránit proti rozzuřeným konzervativcům. |
