V tvorbě se nikdy neřídily módními trendy a jako jedny z mála umělkyň se s úspěchem věnovaly monumentální malbě. "Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily," tvrdily sestry.
Svůj výrazný talent uplatňovala Jitka ve figurální tvorbě. Její útlé a protáhlé postavy, zachycené v pohybu, vypovídají o vztazích, osudech, náladách, často v extrémních situacích. Její dílo se stalo odpovědí všem malířům a teoretikům tvrdícím, že žena není schopna malovat monumentální obrazy.
Po smrti Květy (1998) Jitka dále tvořila a vystavovala. Její tvorba se ubírala cestou postupného odhmotňování formy a minimalizace použitých vyjadřovacích prostředků.
Sestry Válovy: Ocenění? Ne, jen kopance do zadku
Výtvarné začátky Jitky Válové jsou spjaty se zkušenostmi s rytectvím skla. Tomu se vyučila v Železném Brodě. Poté pracovala u soustruhu a ve chvílích volna kreslila oceláře v provozu.
Svou první výstavu, která se nesetkala s přijetím kritiků, měla spolu se svou sestrou v pražském divadle Rokoko. Nesla název Člověk a ocel. Uznání se oběma umělkyním dostalo až po výstavě ve Špálově galerii v roce 1966.
Celý život byly nerozlučně spjaty. Osobní svéráz někdejších studentek Emila Filly dokresluje jejich jadrná mluva. Ač nikdy nepatřily do oficiální sféry malířství, umělecké i lidské ústraní je neodradilo od tvorby: "Nic jiného neumíme a taky ani nechceme." První zahraniční cenu J. G. Herdera v roce 1994 komentovala Květa slovy: "V životě jsme žádné ocenění nedostaly, akorát nás kopali do zadku." Obě Válovky, jak jim říkají v uměleckých kruzích, talent předurčil k figurálním obrazům, jež ale výrazně odlišoval jejich rozdílný temperament.
Jitka Válová: Svatební košile
"Květa dělá takové hmotnější figury, já spíš kresebně protahuju," říkala Jitka. V tvorbě byla niternější a subtilnější, kdežto Květa mohutnější. Jejich obrazy mají poetickou schopnost vidět věci ostře a přesně.
Jejich vidění se vyvíjelo. Z raných pláten sálala skepse, stísněnost a smutek, měly výmluvné názvy: Podpírání, Velká břemena, Doteky, Svědkové minulosti. V 90. letech obě pozvolna přešly v uvolněné a kultivované kresby - například obraz Naděje. Do architektury se vepsaly vitrážemi, nástěnnými malbami, mozaikami a reliéfy v Praze, Kladně, Ostravě a Berouně.
Narozeny 13. prosince 1922 v Kladně, prožily celý život v jednom bílém domě s růžemi. Po absolvování pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové založily v roce 1954 se spolužáky uměleckou skupinu TRASA, kde Květa pranýřovala "pseudoimpresivní rozbředlost".
Od padesátých let na ně silně působilo průmyslové prostředí Kladna (za války byly obě totálně nasazeny v ocelárnách Poldi). Do šedesáti let měly jen jednu společnou postel. "My jsme naštěstí měly ještě maminku...dostávala penzi devět set a z toho jsme žily všechny tři." Celý život žily sestry Válovy jen spolu: "Na vdavky jsme neměly chuť. Mě to vůbec nenapadlo. Párkrát jsem se zamilovala, vždycky naštěstí nešťastně. Zaplaťpánbu, když se dnes podívám nazpátek, co to bylo za voly... Tím, že jsme dvě, tak nikoho nepostrádáme," svěřila se Jitka v rozhovoru z roku 1994.
Z výstavy Jitky Válové v pražském Topičově salonu
Po roce 1989 sestry Válovy vystavovaly i v zahraničí, například v Manchesteru či New Yorku. Velká retrospektiva ve Veletržním paláci na jaře 2000 měla značný ohlas. Jitka vystavovala i vloni v Topičově domě v Praze a svou práci z let 2007-2010 představila v Galerii VŠUP na výstavě nazvané Jitka válí - lité kresby.
V roce 2003 jí ministerstvo kultury udělilo cenu za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury, kterou symbolicky převzala rovněž jako ocenění za dílo své sestry. A po čtyřech letech dostala další cenu Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) za dlouhodobé šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí.
