Podle serveru tz-online.de, který o hereččině úmrtí informoval jako první, zemřela doma v Mnichově obklopená svými nejbližšími. O jejím onemocenění věděli prý jen nejbližší přátelé rodiny. Informaci následně potvrdila společnost Vilsmaier Agency, která zastupuje manžela Vávrové, režiséra a kameramana Josepha Vilsmaiera. Právě v jeho filmech se herečka po provdání do Německa objevovala nejčastěji.
Ještě před odchodem z vlasti se Vávrová, narozená 9. sprna 1967, v Československu proslavila v dětských rolích. Její nejznámější úlohou byla Leontýnka ve filmu Ať žijí duchové (1976). Hrála i v seriálech Arabela (role Karkulky), Jak se točí rozmarýny, My všichni školou povinní nebo Bambinot. Objevila se rovněž ve filmu Kulový blesk (dcera Knotkových).
Právě za Leontýnku a školačku Danu z ekologicky zaměřeného snímku Brontosaurus získala ceny dětského diváka Zlatý dudek. Ve své době patřila mezi nejpopulárnější dětské herečky.
AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ - PÍSEŇ LEONTÝNKY
Ve třinácti letech na sebe poprvé výrazně upozornila v roli mladé židovky Janiny Dawidowiczové v televizním seriálu Ein Stück Himmel (Kousek nebe) z roku 1982, který vyprávěl o osudech židovské rodiny za druhé světové války. Během natáčení druhého cyklu úspěšné série poznala kameramana a režiséra Josepha Vilsmaiera, za něhož se v devatenácti letech provdala. S ním vychovávala tři dcery - Janinu (22), Terezu (19) a Josefínu (16).
Vávrová se svým o 28 let starším manželem žila v Mnichově. Pod jeho režijním vedením natočila například jeden z nejúspěšnějších německých filmů Herbstmilch (Podzimní mléko, 1988), který líčí život na bavorském statku během nacistické éry. Za ztvárnění hlavní role selky, kdy musela mluvit se silným bavorský dialektem, získala prestižní německý Stříbrný pás.
ROZHOVOR S DANOU VÁVROVOU
Zahrála si například i ve filmu Stalingrad z roku 1993, společně se svým švagrem Karlem Heřmánkem. Ve snímku Rama Dama (1991), který se vrací opět k tématu druhé světové války, Vávrová hrála znovu hlavní roli. Scéna, kdy rodí, byla autentická: před kamerou přivedla na svět svou prostřední dceru Terezu.
Později se sama začala věnovat režii. Svůj debut, dokument Wie die Zeit vergeht... (Jak čas běží..., 1997), uvedla ještě pod jménem svého manžela. S vlastními filmy se představila i na karlovarském festivalu v letech 1996 a 1998, kde uvedla mimo jiné hranou prvotinu o mladé ženě trpící bulimií Hlad - Touha po lásce.
Z FILMU PODZIMNÍ MLÉKO (v němčině)
Pod její taktovkou vznikl například dětský snímek Hurá na medvěda (2000) nebo drama z transportu do koncentračního tábora Poslední vlak (2006), za který obdržela Bavorskou filmovou cenu. Do obou filmů obsadila několik českých herců. V Posledním vlaku si zahrála i Nina Divíšková. "Byla strašně krásná, pracovitá a kamarádská. Je mi to moc líto. Spolupráce s ní byla báječná," uvedla Divíšková.
Naposledy se Vávrová na filmovém plátně objevila loni v manželově historickém dramatu Zkáza lodi Gustloff, který vypráví o plavidle s civilisty, jež v lednu 1945 zasáhla tři sovětská torpéda a tím připravila o život pětkrát víc lidí než zkáza Titanicu.
