Valentovu slibnou kariéru přerušilo od roku 1949 do roku 1956 vězení za protikomunistickou činnost. V roce 1957 natočil podle jeho námětu režisér Vojtěch Jasný film Touha, byl autorem námětu i Vláčilovy Holubice. Pro režisérskou dvojici Kadár-Klos napsal scénář k filmu Obžalovaný, který v roce 1964 vyhrál festivaly v Karlových Varech a Acapulcu a dostal cenu Trilobit za nejlepší scénář.
V roce 1966 ho Jiří Menzel obsadil do role přednosty ve svém celovečerním debutu Ostře sledované vlaky, který následujícího roku získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Od roku 1963 působil Vladimír Valenta jako aktivní člen výboru FITESu, vedl jeho scenáristickou sekci, byl šéfem barrandovské tvůrčí skupiny podporující nové talenty a nové myšlenky. Po srpnu 1968 emigroval do Kanady. Zde vytvořil nespočet rolí jako herec (v roce 1986 to bylo např. v Kaufmanově adaptaci Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí), současně v letech 1969-1975 vydával české exilové noviny Telegram, spolupracoval s manžely Škvoreckými a jejich nakladatelstvím ´68 Publishers.
V letech 1974-1980 se podílel jako dramaturg a producent na programu rozvoje dramatického filmu v Národním filmovém úřadu Kanady v Montrealu, od osmdesátých let až do své smrti posílal pravidelný politický komentář pro český exilový magazín, který vychází v Curychu pod názvem Polygon (dříve Reportér). Byl významným činitelem Československé společnosti věd a umění. V roce 1994 vytvořil s režisérem Tomem Radfordem v koprodukci s Českou televizí dokument Ostře sledovaná svoboda, který připomněl jeho životní i tvůrčí osudy a byl u nás již několikrát uveden.
Vladimír Valenta viděl svůj celoživotní úkol jako boj proti křivdám a lžím komunismu, jako boj o demokratické principy svobodného Československa a boj o svobodu slova i myšlení. Dle vlastního přání bude jeho popel uložen na Olšanských hřbitovech v Praze.
 Vladimír Valenta ve filmu Ostře sledované vlaky. |
