Tuhý kořínek a spousta žáků
"Otakar Vávra se zasloužil o český film tím, že do české výroby přivedl profesionalitu a úroveň. Svou vlastní tvorbou i pedagogickou činností," shrnul Vávrův přínos jeden z jeho nejúspěšnějších žáků, režisér Jiří Menzel v reakci pro iDNES.cz.
"Je to člověk, který jako dospělý zažil prezidenta Masaryka i prezidenta Klause. To je přece fantastický osud," podotkl premiér Petr Nečas s tím, že přes výhrady, které k režisérovu životu mohou lidé mít, bezpochyby byl výraznou osobností českého uměleckého života.
"Nepochybuji o tom, že státní vyznamenání, které jsem mu udělil v roce 2004 za jeho celoživotní dílo, bylo naprosto zasloužené. Bude nám moc chybět," řekl prezident Václav Klaus.
O tom, že zdravotní stav filmaře a zakladatele pražské FAMU není dobrý, spekulovala média od chvíle, kdy byl po pádu na své letní chatě hospitalizován se zlomeninou krčku. To bylo o prázdninách.
Otakar Vávra (zleva) s manželkou Jitkou Němcovou na oslavě svých stých narozenin, při natáčení ceněného filmu Kladivo na čarodějnice a na festivalu ve Zlíně, kde přebíral cenu.
Stejně jako mnohokrát předtím i tehdy Vávra ukázal, jak tuhý má kořínek: operaci prováděnou v plné narkóze přestál navzdory vysokému věku bez větších potíží, a tak ještě koncem srpna uklidňovala jeho žena, režisérka Jitka Němcová média: "V nemocnici Na Homolce je na kontrole kardiostimulátoru. O nic vážného skutečně nejde," řekla 30. srpna iDNES.cz.
Režisér Otakar Vávra patřil k nejplodnějším filmovým tvůrcům české kinematografie. Za svůj život stihl napsat na osmdesát scénářů a zrežírovat padesátku filmů. Na FAMU, kterou spoluzakládal, prošly jeho rukama zástupy talentovaných tvůrců, představiteli nové vlny (Evald Schorm, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Miloš Forman) počínaje, zahraničními tvůrci (Lordan Zafranovič, Emir Kusturica) konče.
S mnohými z nich se Vávra znovu setkal právě u příležitosti oslav svého posledního jubilea: Menzel dělal spolu s prezidentem republiky Václavem Klausem a dalšími politiky kmotra jeho Pamětem s podtitulem Moje filmové 100letí.
Výběr z Vávrovy filmografie1934 Žijeme v Praze 1936 Velbloud uchem jehly 1937 Panenství 1937 Filozofská historie 1938 Cech panen kutnohorských 1939 Kouzelný dům 1939 Maskovaná milenka 1945 Rozina sebranec 1947 Krakatit 1947 Předtucha 1949 Němá barikáda 1954 Jan Hus 1955 Jan Žižka 1956 Proti všem 1961 Noční host 1965 Zlatá reneta 1966 Romance pro křídlovku 1969 Kladivo na čarodějnice 1973 Dny zrady 1974 Sokolovo 1976 Osvobození Prahy 1985 Oldřich a Božena 2003 Moje Praha |
A Kusturica Vávru pozdravil, když letos přijel koncertovat do Prahy a následně spolu přebírali cenu na festivalu Letní filmová škola. "Profesor Vávra je pro mě vším, co stálo na začátku mé filmové kariéry. Jestli jsem se něco naučil o filmových formách, tak od něj," složil mu poklonu.
K filmu se Vávra dostal oklikou, původně totiž studoval architekturu. Na konci dvacátých let ovšem objevil kouzlo dokumentu a experimentálních snímků a posléze se na několika sám podílel (Světlo proniká tmou, Žijeme v Praze, Listopad).
Prvním filmem, který sám režíroval, pak byla Filozofská historie. Tu stihl natočit ještě před vpádem hitlerovských vojsk do Československa. Ani nástup nacismu nicméně jeho tvůrčí rozjezd nezastavil – což je mimochodem moment, který mu byl následně mnohokrát vyčítán.
Filmové vavříny i nelichotivá přízviska
Vávra, jenž přežil několik politických režimů a točil bez ohledu na to, který zrovna vládne, odrážel výtky, že je morálně pokřivený, se sebevědomím sobě vlastním. "Co je to morálka? ... Nechat se upálit jako Jan Hus? ... Jít do vězení za své přesvědčení? ... To klidné svědomí jsem měl vždycky. Hlavně když jsem filmoval," říkal v porevolučních rozhovorech muž, jemuž kritici přisoudili rekordní množství nelichotivých přízvisek.
Zatímco filmový teoretik Jiří Cieslar se spokojil s ještě celkem jemným "klasikem české přizpůsobivosti", kritik Vladimír Just si nebral servítky a označil Vávru za velkého inkvizitora, Piláta a génia průměrnosti. Nejdrsnější termín pak použil Jan Rejžek, pro nějž byl Vávra padouch a bezpáteřná věc Makropulos.
Karel Höger a Slávka Budínová ve filmu Otakary Vávry z roku 1965 Zlatá reneta
Bez ohledu na kontroverze, které jeho tvorbu provázely, nicméně Vávrovi nikdo nemůže vzít vavříny posbírané v zahraničí či v porevolučních letech. Ceny se dočkalo velkolepé historické podobenství z roku 1969 Kladivo na čarodějnice i hrubínovská Zlatá reneta (1965), uznání se těšila i další variace na Hrubína, Romance pro křídlovku z roku 1966.
K dalším ceněným snímkům Otakara Vávry patří adaptace Čapkova Krakatitu (1948) či Předtucha (1947). K těm sporným pak především epické historické fresky podporující poúnorovou interpretaci české historie (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem).
28. února 2011 |
Stovku má člověk jednou za život
Posledním dílem Otakara Vávry byl dokument Moje Praha (2003), následně se jako režisér odmlčel, neskromné filmové plány měl nicméně do poslední chvíle. Kvůli projektu o vraždě Jana Masaryka si prý dopisoval s FBI, lákala ho však i osobnost Lídy Baarové, respektive film s názvem Prokletá krása.
Karel Höger ve Vávrově adaptaci Čapkova románu Krakatit z roku 1948
"K Masarykovi si napsal krásný scénář, rozpočet byl padesát milionů, ale nikdo mu na to nedal peníze," vysvětlovala v rozhovoru pro MF DNES na jaře roku 2011 Jitka Němcová s tím, že Baarová narazila pro změnu na nedořešená autorská práva. Co však v mezidobí vzniklo, byly aspoň filmy věnované jejímu manželovi.
Ten poslední natočila režisérka Alena Činčerová a jmenoval se příznačně: Stovku má člověk jednou za život.
