Britská spisovatelka Sarah Watersová proslula historickými romány, ale také odvahou: otevřeně tvrdí, že je lesbička. Na předsudky si však nestěžuje, ostatně její první román Špičkou jazyka z roku 1998 byl přeložen do čtyřiadvaceti jazyků včetně češtiny a adaptován byl pro televizi BBC. Rozhovor vznikl při autorčině nedávné návštěvě Prahy.
V češtině vám nedlouho po sobě vyšly tři knížky: Zlodějka, Špičkou jazyka a nejnověji Malý vetřelec. Tematicky se dost liší, ale co je spojuje?
Sarah WatersováZnámá britská spisovatelka se narodila roku 1966 ve Walesu. Vystudovala anglickou literaturu, žije v Londýně. |
Román Špičkou jazyka pojednává o životě v Londýně konce devatenáctého století a o světě kabaretů. Ale mluví se o něm hlavně jako o lesbickém románu. Vadí vám to?
Ze všech mých knih je právě tahle nejvíc lesbická. Hrdinka v ní objevuje svou sexualitu a hledá partnerku. Lesbické scény jsou tam zásadní, ale co je trochu legrační, vznikaly neplánovaně, až při psaní. Nálepku lesbický román v této souvislosti sama často používám. Navíc mám blízký vztah ke svým lesbickým čtenářkám, vždy pro mě byly důležité.
Zatímco líčení erotických scén mezi mužem a ženou se dnes v literatuře přijímají samozřejmě, homosexualita má stále nádech provokace, skandálnosti. Proč?
Mnohým lidem stále přijde, že homosexualita znamená sex. Což je zjednodušující pohled – pro gaye nebo lesbičky je to však také kultura, životní styl, uspořádání života, rozhodnutí, zda budete mít děti...
Pro Špičku jazyka jste těžko hledala nakladatele. Změnilo se něco za těch dvanáct let?
Myslím, že hlavně ve Velké Británii se za tu dobu změnilo hodně. Měla jsem s vydáním Špičkou jazyka problémy, ale nevím, zda kvůli lesbickému tématu. Nicméně nakonec jsem vydavatelství našla a vždy mi vycházelo vstříc. Mé knihy si oblíbili i čtenáři ze "středního proudu", byly zfilmované a dostaly se do televize. Odpovídá to období, kdy britská vláda podporovala změnu v sexuální oblasti: máme registrované partnerství, jsme chráněni zákonem, což jsme před dvaceti lety nebyli. Došlo i k velké kulturní změně, nahlíží se na nás mnohem víc jako na normální lidi, což je skvělé.
Po třech románech odehrávajících se za viktoriánské doby jste udělala překvapivý krok a v Noční hlídce zavítala do období druhé světové války a náletů na Londýn. Proč ta změna?
Původně jsem ani tolik změn neplánovala. Miluju viktoriánské období, ale zároveň jsem toužila vyzkoušet něco nového. Chtěla jsem napsat něco o čtyřicátých letech, o proměnách ve společnosti, jež se udály. A když jsem začala a měla vymyšlené některé postavy, rozhodla jsem se vystavět celý příběh v opačném pořadí, zaměřit se na emocionální vývoj postav. Byla to pro mě po mnoha stránkách docela výzva. Seznamování s novou dobou bylo zajímavé, ale pomalé, navíc tam vystupuje hodně postav.
V češtině vyšel i váš poslední román Malý vetřelec. Odehrává se ve zdánlivě nudné době krátce po druhé světové válce, navíc na anglickém venkově. Proč?
Souvisí to právě s prací na Noční hlídce, ve které jsem se zabývala čtyřicátými lety a tím, co provedla válka s britskou společností. Jedním z následků bylo zemětřesení v britském třídním systému, který byl vždy nedílnou součástí společnosti. Nižší, dělnické vrstvy získaly díky válce sebedůvěru, čímž se cítila ohrožená střední vrstva, protože přicházela o peníze. Starý způsob života se překotně proměnil, a třebaže je to na první pohled docela nudná doba, pod povrchem se skrývá velké napětí. A právě spojení zjevné nudy a vření pod povrchem mě přitahovalo.
Malý vetřelec by se dal označit i za duchařskou literaturu, gotický román, v nichž má Británie velkou tradici. Co vlastně Brity tak fascinuje na ruinách a strašidlech?
Británie je plná strašidel! Straší tu v zámcích, hospodách, nemocnicích... Milujeme strašidla jako nikdo jiný v Evropě. Ale proč, to netuším. Možná za to může tradice velkých domů, zámků a později panských sídel, která vždy ovlivňovala společenský život kraje. Stály v krajině, ale pak se během několika generací proměnily v ruiny, které připomínaly staré časy, a lidé nostalgicky vzpomínali. Myslím si proto, že je to nedílná součást britské historie. Druhým důvodem by mohly být potlačované emoce britské kultury – vždy se tu něco odehrává skrytě a občas se to prodere na povrch: vztek, agrese, úzkost, často v poněkud groteskní podobě.
V Malém vetřelci je hlavní postavou poprvé muž, praktický lékař Farraday. Psalo se vám o muži obtížněji?
Nakonec ne, ale nejdřív jsem se toho dost bála. Aby byl po všech stránkách přesný, opravdový. Ale pak to tak hrozné nebylo. Něco podobného musíte podstoupit se všemi vypravěči, se všemi postavami. To, že je postava žena, ještě neznamená, že je celá vy, takhle to nefunguje. Takže s doktorem Farradayem to bylo úplně stejné jako s ostatními. Když jsem si ho představila, jeho rodinné zázemí, citový život, začal se mi postupně rodit pod rukama jako ostatní postavy.
