Ona sama zdůrazňuje, že přes dlouhou řadu rolí ji herectví stále velmi baví. Jistě nelže, vždyť v současném angažmá v Činoherním klubu hraje v pěti inscenacích, což je vysoké číslo. A nyní i ve hře, která je pro toto divadlo opravdovou vlajkovou lodí. Totiž ve znovu uvedeném Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho od Ladislava Smočka.
Změnila nějakým způsobem vaše profese i vás samotnou? Jste jiný člověk než na začátku herecké kariéry?
Zásadně jiný. Setkání iluze a reality je takové vždycky. Ale přitom hraní stále miluju, naplňuje mě radostí a štěstím.
Ivana Chýlková
Nicméně, přistihla jste se někdy, že přejímáte zlozvyky nebo gesta svých postav? Třeba jízlivost? Nebo ironii?
Narozena: 1963 v Praze.
Kariéra: Mládí prožila ve Frýdku-Místku, na základní škole navštěvovala dramatický kroužek při LŠU. Absolvovala ostravskou konzervatoř, obor herectví a v roce 1981 byla napoprvé přijata na pražskou DAMU. V ročníku studovala mimo jiné s Karlem Rodenem, Evou Holubovou, Jitkou Asterovou, Veronikou Žilkovou a Vilmou Cibulkovou. V době studia si odbyla svůj herecký filmový debut - ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne. Zkusila si příležitostný zpěv v kapele Žentour a v některých představeních divadla Sklep. V roce 1988 se stala členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem. V letech 1991 až 1993 působila v souboru pražského Divadla Na zábradlí, několikrát zvítězila v anketě Miss Film. Od roku 2000 je členkou pražského Činoherního klubu.
Ceny: Za herecký výkon na ženevském festivalu Hvězdy zítřka, Velká zlatá cena za nejlepší herecký výkon na Mezinárodním televizním festivalu v Cannes (za hlavní roli v seriálu Přítelkyně z domu smutku) a Český lev za hlavní ženský herecký výkon ve filmu Díky za každé nové ráno.
Filmy: Čas sluhů a Čas dluhů, Díky za každé nové ráno, V žáru královské lásky, Má je pomsta, Vášnivý polibek, Oběti a vrazi
Televize: mimo jiné seriály Co teď a co potom?‚ O zvířatech a lidech a Přízraky mezi námi.
Rodina: Má tříletého syna Jáchyma, jehož otcem je herec Jan Kraus.
Ne, zatím jsem, alespoň doufám, normální. Kdybych se nechala až tolik ovlivnit, bylo by to stejné, jako by doktorka chodila i doma v bílém plášti a chtěla třeba operovat manžela…
Mimochodem, značně jízlivě a ironicky působí váš životní partner Jan Kraus. To je přece metoda, kterou ve svých pořadech rozhodí hosty nebo zpovídané před kamerou. Daří se mu to i doma nebo to na vás neplatí?
Ujasněme si slova. Jízlivost je zloba ze závisti. Tou Honza určitě netrpí - nemá proč. Ironie je zcela něco jiného. Tou oplývá. Když k nám domů přijdou hosti, umí je taky rozhodit.
A vás?
Se mnou je opatrnější. Je přece jenom o dost menší, o dost starší - ví, že si nemůže téměř nic dovolit a jen každý den děkovat Pánubohu za to, že může být se mnou.
Shodli jste se spolu, když nedávno probíhala možná trochu zveličená krize v České televizi?
Určitě přinejmenším na tom, že nebyla zveličená.
A váš pohled na průběh a prostředky televizní stávky?
Bylo toho tolik kolem, že bych si od toho zrovna teď ráda odpočala.
Měníte často své názory?
Názory měním. Ne příliš často, ale měním.
A pochybujete o sobě?
Jistě. Pochybovat o sobě se mi zdá normální a přirozené.
Hrajete většinou samostatné, nezávislé, až výbojné ženy. Vy sama však působíte trochu jinak. Přála jste si někdy mít jejich vlastnosti a sebevědomí?
Asi jste mě zastihla v menší osobní krizi, protože jinak jsem výbojná celkem dost. A moje sebevědomí mě stačí až až…
Změnily se za posledních deset let od revoluce nějak vztahy mezi herci?
Jen částečně. Ovlivňují to vnější faktory. Divadlo je stále víc vlastně jen pro zábavu. Herec se prostě stále častěji musí umět uživit jinde a jinak.
Jenže zrovna vaše divadelní postavy působí na rozdíl od filmových kompaktněji, jdou více do hloubky a více diváka zasahují...
V tomhle případě platí, že čím hlouběji, tím méně diváků. Je to tak, že divadlo samo o sobě žije díky jakési intelektuální elitě. A všichni víme, že film si to tolik dovolit nemůže.
Nicméně nechybí vám v českém filmu dramatičtější ženské role - snad s výjimkou Pawlowské Díky za každé nové ráno?
Umět napsat takové role je těžké. Moc jich teď podle mě není, tedy - je jich málo. Ale to neplatí ani zdaleka jenom o Čechách.
Máte za sebou obnovenou premiéru proslulé divadelní hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, kde jste ztvárnila postavu Svatavy. To je kus, který má v dosavadním repertoáru pražského Činoherního klubu nepochybně výjimečné postavení. Znamenala proto pro Vás Svatava větší závazek a pocit odpovědnosti než v případě jiných rolí?
To rozhodně. Svatava je svým způsobem klasikou moderní české dramatiky a je velmi snadné zahrát ji špatně. O to snadnější, že ji přede mnou hrálo několik hereček opravdu výtečně. Takže vůbec nepopírám, že svým způsobem je to pro mne role, o které jsem kdysi snila.
Limitovala Vás při této práci obava ze srovnání s předchozí představitelkou Svatavy - Ninou Divíškovou?
To patří k herectví, že jdete do něčeho s vědomím, že to před vámi někdo hrál výborně. Naštěstí se nehraje ve dvojicích, takže srovnání nemůže být tak jasné.
"Burke" je dle názoru mnohých divadelních kritiků a teoretiků v podstatě nepřenosná hra spjatá příliš pevně s Činoherním klubem...
Ale ne. Vždyť se hrál a hraje leckde po světě. Já bych to určitě tak svázaně neviděla.
Vaše divadelní práce je nyní hodně spojena právě s Ladislavem Smočkem. Proč si vás tak často vybírá do svých her, ať už jako autor nebo režisér?
Jako autor? Při psaní na mě určitě příliš nemyslel. Pokud dobře počítám, tak Burkeho psal, když mi byly dva roky. A jdeme dál, takže Kosmické jaro - to mi bylo sedm let. A konečně Jednou k ránu - to mi bylo devět let...
Jistě, ale obsazuje vás velmi často...
Já si jednoduše myslím, že mu jako režisérovi vyhovuje můj herecký projev, styl, technika... Smočkovy postavy jsou pro mě ve zkratce - a často ironické - věrné napodobeniny lidských typů.
Cítíte nějakou kontinuitu v těch rolích, které jste doposud ztvárnila?
Nevím. Když nic jiného, tak moje role spojuje přinejmenším fakt, že jsem je hrála já…
Která z nich, pokud v to zahrneme i role filmové a televizní, byla pro vás nejhůře pochopitelná a realizovatelná?
Pozor, pochopitelnost a realizovatelnost jsou dvě velmi rozdílné věci. Například chování Dany z Času sluhů a z Času dluhů jsem opravdu a naprosto nechápala. Ale problém s její realizací jsem vůbec neměla. Naopak, role které jsem chápala velmi dobře, u kterých mi bylo jasné, proč co postava dělá, mi naopak často daly podstatně víc zabrat při jejich realizaci.
Každý herec má v každém období své kariéry nějakou svou vysněnou roli. Která je to nyní pro vás?
Jsem na tom dobře - Svatava k ní nemá daleko.
Vaše divadelní postavy velmi často tápou ve světě, v němž žijí, míjejí se s druhými, hledají a mnohdy nenacházejí svou totožnost. Myslíte, že vy jste tu svou identitu či totožnost našla?
Moje totožnost je ta, kterou mám napsanou v osobních dokladech. Netrpím psychickými poruchami ani schizofrenií, takže s vlastní totožností opravdu nemám problémy.
 Ivana Chýlková |
 Ivana Chýlková v Ibsenově Heddě Gablerové |
 Ivana Chýlková s Bořivojem Navrátilem a Michalem Pavlatou ve hře Jednou k ránu |
 Ivana Chýlková |
 Ivana Chýlková ve Smočkově hře Jednou k ránu |
 Ivana Chýlková ve hře Kosmické jaro |
