V š e c h n o s á m
Pronásledovaný, v táboře Sosnovka držený Rus Eduard Kuzněcov dokázal neskutečně drobným a ukázněným písmem na omezené množství papíru dostat rukopisy svých děl ze 70. let - Mordvinský deník a Mordvinský maraton. Tatáž heroická miniaturizace umožnila, aby se z čisťjakovského vězení dostal deník Jurije Šnekeviče. "Spisovatel sám píše, sám se rediguje, sám se cenzuruje, sám se vydává a prodává a sám si také odsedí trest za své počínání," znějí na výstavě zdůrazněná slova Vladimira Bukovského, který byl v lednu 1972 odsouzen "za antisovětskou agitaci a propagandu" k trestu dvanácti let - dva roky vězení, pět let pracovního tábora, pět let vyhnanství.
Za vynálezce výrazu samizdat je považován básník Nikolaj Glazkov (1919-1979), který ve 40. letech své podomácku vyrobené svazečky označoval "samsebjaizdat" (sám-sobě-nakladatelem). Poláci ovšem odmítali šířící se slovo "samizdat" přijmout právě pro jeho ruský původ a zvolili si termín "publikace druhého oběhu".
Obrovská vůle vyslovit se a oslovit je patrná z téměř každého samizdatového exponátu: ať pochází ze SSSR, z Polska, Maďarska, NDR či z Československa - z něho jsou tu ke spatření samizdaty jak knižní (například nápadité svazky z Vaculíkovy Edice Petlice), tak časopisecké (Vokno, Revolver Revue, Střední Evropa aj.). Tyto publikace jsou doplněny o ukázky dobového nekonformního výtvarného umění, neboť ono bylo dle organizátorů "nerozlučně spjato se světem samizdatu".
Výstava se mohla zrodit díky existenci Výzkumného ústavu pro východní Evropu při univerzitě v německých Brémách; z jeho archivu samizdatů, ale i z četných zápůjček exponáty pocházejí. Projekt koncipoval a vedl šéf ústavu Wolfgang Eichwede, architektonické řešení vymyslel Maďar László Rajk. Výstava si odbyla premiéru loni na podzim v berlínské Akademii v Berlíně. Její pražská verze, kterou rozhodující měrou financoval Česko-německý fond budoucnosti, je poněkud redukovaná. Další zastávkou bude letos na podzim sídlo Evropského parlamentu v Bruselu.
S p o r o o s m a š e d e s á t n í k y
O akci se již vede diskuse v týdeníku Respekt. Jeho redaktor Viktor Šlajchrt napsal: "Legenda o samizdatu, jak ji prezentuje výstava připravená západními znalci, převádí bezpočet příběhů na společného jmenovatele, jako by chtěla dodatečně vnést řád do spontánního kvasu často nesourodých pocitů, nálad a myšlenek. I proto zřejmě působí české zastoupení dosti ploše.
Vedle výjimek, k jakým patří Jan Zahradníček nebo Egon Bondy, jsou zde představeni hlavně ostřílení autoři z řad osmašedesátníků, kteří do ineditních sfér klesli po dějinném zvratu už se zkušeností úspěšných literátů dřívější oficiální scény. To se ostatně týká i výběru českých výtvarných děl... Literární i výtvarné ukázky samizdatové tvorby z Ruska, Polska a Maďarska působí mnohem méně učesaně, o to však autentičtěji."
Komentátorka Lidových novin a někdejší disidentka Petruška Šustrová mu polemicky odpověděla: "Díla 'ne-osmašedesátníků' ve skutečnosti nepředstavují výjimky, nýbrž většinu českých a slovenských výstavních exponátů. Pořadatelé výstavy se však podobnými hledisky neřídili: hledali, co bylo pro samizdat sedmdesátých a osmdesátých let v Československu typické a významné, zatímco politické či názorové zaměření autorů pro ně nebylo důležité.
Díla autorů, kteří nemohli oficiálně publikovat, ač před sovětskou okupací Československa byli známí a uznávaní, na výstavu samizdatu bez jakýchkoli pochyb patří. Samizdat přece nebyla žádná laboratoř, kde by se zkoumala ideová příslušnost autorů; každý přepisoval, co měl k dispozici a pokládal za zajímavé a co nemohlo vyjít oficiálně."
M o ž n é p o t í ž e
V zápisu do návštěvní knihy poukázala včera jedna z divaček expozice na něco jiného než Viktor Šlajchrt: "Materiálu hodně - málo českého a hlavně málo interpretace a jasné orientace. Bez komentáře tato výstava mladým moc neřekne. Škoda - zas jedna promarněná šance."
Maďar, Poláci či Rus by však asi těžko řekli, že expozice obsahuje málo českého materiálu: jeho poměrné zastoupení je více než rovnocenné. Nicméně nastupující generace diváků je zde možná přece jen poněkud ponechána na holičkách, neboť tvůrci výstavy četné jevy a souvislosti spojené se samizdatem vnímají až příliš samozřejmě.
Tematicky zaměřenými vitrínami ledvinovitého tvaru, umístěnými v prostoru, a výtvarnými díly a velkoformátovými fotografiemi lemujícími sály po obvodu se pokoušejí vyvolat dojem jakéhosi silového pole - inscenují onu energii, která samizdat držela při životě. Tohle vyzařování však zřejmě daleko lépe vnímá ten, kdo éru samizdatu zažil.
A hnidopich by mohl poukázat na to, že akce nese podtitul "Alternativní kultura ve střední a východní Evropě 60. až 80. let 20. století" - ovšem výstava jde hlouběji do minulosti než jen do "zlatých šedesátých".
Expozice je v Národním muzeu otevřena do 25. srpna. Doporučuji navštívit ji nikoli v parné dny: sály, zejména ten centrální, totiž musí mít kvůli vetchým samizdatovým exponátům náležitě provlhčené ovzduší a při vysoké venkovní teplotě je na výstavě poněkud nedýchatelno.
26. června 2002 11:16
Tři velké sály zabírá v Národním muzeu v Praze výstava Samizdat - Alternativní kultura ve střední a východní Evropě 60. až 80. let 20. století. Pojetím i rozsahem jde o dosud nejvelkorysejší výstavní představení fenoménu, který dnes už může i na řadu tuzemských diváků působit jako jakési interesantní, podivínské či obrozenecky marnotratné činění. Jenže ještě před pouhými patnácti roky byl samizdat značně riskantní, a přitom smysluplnou aktivitou, která odmítla respektovat hřiště, jež kultuře a myšlení kolíkoval komunistický režim. A jen trochu pravidelnější uživatel samizdatu si ještě dobře pamatuje, jak bylo lepší nevytahovat samizdatový "výtisk" v hromadném dopravním prostředku, neboť člověk nikdy nevěděl, kdy narazí na udavače, který umí znepříjemnit život.
