Kromě řady jiných umělecky i lidsky ovlivnil Václava Havla, který ještě před několika týdny přijel churavějícího Koláře navštívit. Když v 60. letech Jiří Kolář přešel téměř výhradně k výtvarnému umění a jeho dílo nepotřebovalo překlady, začal se prosazovat i na mezinárodní scéně.
Od roku 1980 žil v Paříži, Francie si ho velmi vážila. Kolář se spolu s manželkou Bělou, která je výtvarnicí, vrátil před pár lety natrvalo do své rodné země.
Smrt Jiřího Koláře kromě jiného znamená, že odešel tvůrce, jenž byl ztělesněním a živým svědectvím toho, že v umění se nekompromisnost a poctivost vyplácejí, i když vše kolem se zdá nasvědčovat tomu, že umělec se přece musí podřídit - ať politickému diktátu, či komerčním svodům.
Profil Jiřího Koláře |
Jiří Kolář se narodil se 24. září 1914 v Protivíně (před časem mu tato obec udělila čestné občanství) v rodině pekaře. V rodném městě vychodil obecnou školu, měšťanskou školu absolvoval roku 1929 v Kladně. O tři roky později se vyučil truhlářem a začala jeho proletářská pouť: pobíral podporu v nezaměstnanosti, živil se jako pomocný dělník, závozník, hlídač; za protektorátu došlo i na řemeslo, jemuž se vyučil. Byl také nasazen jako železniční dělník, podařilo se mu získat místo číšníka.
Těsně po válce vedl místní organizaci Svazu české mládeže v Kladně. Zakrátko odešel do Prahy jako nakladatelský redaktor. V roce 1950 byl ovšem propuštěn. Od té doby se protloukal coby spisovatel a překladatel ve svobodném povolání - ovšem s tíživým „intermezzem“ v roce 1952, totiž s devítiměsíčním uvězněním za jeden rukopisný text. Když mohl, cestoval. Doma organizoval večery poezie a výstavy. Od roku 1963 začal vystavovat v USA a v západní Evropě.
Srážka Jiřího Koláře s normalizačním režimem byla nevyhnutelná. V roce 1970 byla rozmetána sazba sbírek Očitý svědek, Prométheova játra, Básně ticha. Už vytištěná Kolářova monografie od Miroslava Lamače nesměla na pulty. Kolář podepsal Chartu 77. Koncem 70. let mu režim dovolil odjet na stipendium do západního Berlína.
Umělci se otevřely možnosti, byl o něj zájem. Odjel do Paříže. Když požádal o prodloužení pobytu, úřady doma mu nevyhověly, a Jiří Kolář se nevrátil. Jeho žena Běla, s níž se oženil v roce 1949 a která jako výtvarnice pracuje především s fotografií, zůstala sama v Československu. Manžel byl v nepřítomnosti odsouzen na jeden rok a byl mu zabaven majetek. Kolář byl ovšem od roku 1984 francouzským občanem a odloučení manželů skončilo.
V 90. letech se Kolářovi často vraceli do vlasti; před časem se rozhodli pobývat po zbytek života už natrvalo v Praze. Jiří Kolář umělecky tvořil již od třicátých let - jednak psal básně, jednak zkoušel koláže: už v roce 1937 měl jejich první výstavu v pražském divadle E. F. Buriana.
Básnicky Kolář debutoval roku 1941 sbírkou Křestný list, která vyšla pod patronací Františka Halase. Kolář byl jednou z určujících osobností výtvarné a literární Skupiny 42 a myšlenkově jej ovlivnil především teoretik Jindřich Chalupecký. V poměrně rychlém sledu ve 40. letech následovalo vydání Kolářových básnických svazků Noc, Limb a jiné básně, Sedm kantát, Ódy a variace, Dny v roce.
Po komunistickém převratu však spadla klec. Publikační možnosti se pro Koláře vrátily v druhé polovině 50. let, kdy mu pozvolna vycházely svazky poezie, knihy pro děti i překlady. Avšak od konce 50. let Kolář postupně ztrácel přesvědčení o významové „nosnosti“ slov, a téměř výlučně přešel k výtvarnému jazyku. K vyjadřování používal kromě koláže i technik, které vynalezl: roláže, proláže, muchláže, chiasmáže.
Francouzský teoretik Raoul-Jean Moulin později uvedl, že na poli výtvarného umění je Kolářova tvorba tím asi nejoriginálnějším z vkladů, které Československo dalo světu v druhé polovině 20. století. „Ještě i letos Jiří Kolář vnímal a chápal velmi dobře, sledoval dění, i vtipkoval. Jenže tělo čím dál víc nefungovalo,“ řekl včera večer básník a editor Miloslav Topinka, když MF DNES umělcovu smrt oznámil. Topinka také připravil knihu Záznamy, která bude obsahovat Kolářovy deníkové zápisy z let 1998-2002. Vyjde na podzim v nakladatelství Paseka.
Jiří Kolář.
