Jenže Cudlínova průběžná bilance zůstala méně než na půli cesty: přespříliš střídmým rozsahem, výběrem snímků, nakládáním s fotografickým obrazem při zlomu paperbackového svazku, ale i textovou výbavou, redukovanou na minimum poté, co autor nechtěl přijmout objednaný text kritika Marka Pokorného; považoval jej za "temný", nesrozumitelný. Volná řada v Torstu ještě ve čtyřiadevadesátém roce zhasla a Stoilov se k myšlence fotoedice vrátil až vloni, produkčně daleko zkušenější. Založil edici FotoTorst a Cudlínův svazek v ní nese pořadové číslo sedm.
Silveriovi se jeho záměr zdařil. Otázka, zda některé motivické paralely nebo významové "rozhovory" záběrů na jednotlivých dvoustranách nejsou paradoxně zbytečně doslovné, je věcí osobního názoru a taky času - zatím prostě nemám v některých případech jasno, běží-li o inspirativní vizuální dialog, anebo o sice velmi kultivovaný, nicméně určitý polopatismus. Uznale lze také mluvit o Silveriově úvodním slově, jež svým uměřeným rozsahem i charakterem odpovídá tomu, co edice menších monografií žádá. Jde možná o vůbec nejlepší text, který Silverio, historik a kritik fotografie vyučující na FAMU a sám také fotograf, publikoval. Poctivé promýšlení Cudlínovy tvorby, opřené o faktografii z autorova života a profesní cesty, téměř - až na úvahu o míře a způsobu političnosti vybraných fotografií - anulovalo úskalí Silveriova psaní. (Tím úskalím u něho bývá splétání koncepcí a inflace zobecnění s tendencí věci překomplikovat, aniž jsou vyhmátnuty podstatné nuance.) Tudíž jako nosná si zasluhuje být citována Silveriova charakteristika kontrapunktických linií Cudlínova fotografování: jedna je postavena na kompozicích s více plány, se souběžnými ději, což na diváka klade nemalé pozorovací nároky. Druhou linii tvoří "snímky jednotlivců v prostých, nedynamických situacích, jejichž kouzlo staví na výrazu tváře fotografovaného, na jeho jemných, téměř nepostřehnutelných gestech". Výstižné je i vřazení Cudlína do kontextu české humanistické a dokumentaristické fotografie s tím, že "Cudlín není tak drsný jako Štreit, nemá tak vyhroceně osobní estetiku jako Holomíček, ani není tak vážný jako Kolář. Snad nejblíže je mu dnes již zesnulý Miloň Novotný." Silverio pro Cudlínovy snímky rovněž nachází pěkný termín "estetický disent" - tedy zobrazení, jež se diametrálně odlišuje od exploze barev a reklamních vizuálních úderů, jimiž je masírován soudobý svět.
K publikaci ještě několik detailů. Nadále platí, že polygrafická kvalita edice FotoTorst se zlepšuje svazek od svazku. Seznam článků publikovaných o Cudlínovi je v závěrečném faktografickém bloku neúnosně výběrový, v životopisných datech je chyba (Cudlín pracoval v deníku Prostor v roce 1992, nikoli 1991). A jestliže Robert Silverio v textu zmiňuje fotografův smysl pro slovní ironii, sarkasmus a úhybné manévry, kterými se v osobním projevu tolik odlišuje od svých vážných fotografií, pak jedné Cudlínově mystifikaci naletěl. Není pravda, jak vypráví fotograf, že počátkem 80. let, když pracoval na cyklu fotek z plesů v pražské Lucerně, se daly sehnat filmy nanejvýš o citlivosti 21 DIN. ("Sedmadvacítky neměli ani filmaři.") Silverio si to nemůže pamatovat a Cudlín bájí: právě od filmařů se dala sehnat legendární sedmadvacítka NP 7 a občas se v obchodech objevil z NDR film ORWO NP 27, ba sem tam byl i Ilford HP4 dovezen! Ale to jen tak úplně na okraj...
|
Karel Cudlín. Výběr fotografií a text Robert Silverio. |
|
Torst, Praha 2001, 126 stran, náklad a cena neuvedeny. |
 Karel Cudlín: Praha 1998 |
 Karel Cudlín: Bulharsko 1983 |
 Karel Cudlín - Monografie |
 Karel Cudlín - Ukrajina 1993 |
 Karel Cudlín: Praha 1984 |
