Českou jedničkou i po premiéře Carmen zůstává díky jedinečným výkonům a provedení Jesus Christ Superstar, nejšťavnatější hádkou je duet sester z Krysaře, nejbolestnějším Hůlkův výkřik Adriano v Draculově písni Nespravedlivý Bůh, nejdůmyslnější příběh stvořilo Tajemství, největšími hity se chlubila Evita...
Ale i Carmen má svoje nej - Lucii Bílou. Žádná jiná česká zpěvačka nebo herečka se na tuhle roli nehodí víc, psala se ostatně přímo pro ni. Bílá výstupy ovládá krásně zbarveným hlasem, vynikne ve všech polohách a i v těch nejvyšších stále hladí, netahá.
Carmen se s ní navíc potkala v ideální čas - její ženská přirozenost se přelila v živočišnost, zkušenost zase hlídá její mantinely. Sice roli tu a tam shodí svojí typickou grimasou, ale vzhledem k tomu, že její postava vzešla z cirkusové rodiny, nepůsobí to divně. Když autor hudby Frank Wildhorn hovořil o Bílé jako o hvězdě světové třídy, nemýlil se.
Příběh, jehož je koketa hrdinkou, není složitý: do města prolezlého mafií, kde posledním ostrovem čistoty jsou snoubenci Katarina a José, přijíždí cirkus. A s ním i Carmen, vichr pro místní puťky i Josého pudy.
Nový cit se však nezamlouvá drsnému majiteli cirkusu Garcíovi, jenž si dělá na Carmen nárok a který také nastraží past - tak, aby v ní uvázl José s obviněním z vraždy šéfa policistů. José pak společně s Carmen a Katarinou vymyslí fatální plán, jak očistit jméno a dokázat svou nevinu.
Cirkus, povedené oživení
Jednoduchý příběh obecně muzikálu vadit nemusí, jenže zároveň platí něco za něco. Musí být na co se dívat a co poslouchat. S tím prvním Carmen problémy nemá. Kulisy, které zahrnuly fungující fontánu, obří chrámové vitráže nebo magii vzájemných odrazů zrcadel, využily technický potenciál divadla i jeho nebývale hlubokého jeviště, které vytváří unikátní prostorový dojem.
Skvělým nápadem také bylo spojit příběh s cirkusovým prostředím. Scény, ve kterých je cirkus přítomen, diváky zahltí - kejklíři, provazochodci nebo živá zvířata tady vedle zpěváků žijí vlastními příběhy a pomáhají tak na některé věci zapomenout.
Třeba na to, že hudba zmíněného Franka Wildhorna je standardní, slabá na to, aby dohlédla do muzikálové budoucnosti. Dá sice, hlavně Lucii Bílé, prostor ukázat sílu hlasu, ale chybí jí srdce. Když se chce přece jen ukázat, srazí ho banální text ve stylu "dáme lásce pečeť, proč nutíš mě klečet". Jak písničky přijdou, tak odezní, v hlavě nezůstanou.
I proto nemají některé sólové party sílu, kterou by mít měly. Zakročit měli režisér Gabriel Barre nebo choreograf Pavel Strouhal a zařídit, aby se na scéně "něco dělo". Protože když se při duetu snoubenci celou dobu jen drží za ruce, začíná to být poněkud nudné. Přitom vydařený stepařský úvod sliboval opak.
Naopak obrovským plusem Carmen je, že všichni zúčastnění zpívají skvěle. Tedy důkaz skeptikům tvrdícím, že v malém domácím rybníku muzikál dobře obsadit nelze. Pokud je Bílá pro Carmen stvořená, potom Dasha si výborně rozumí s Katarinou, i do výšek promítla dívčino jemné založení. Jen José (Robert Jícha) s ní sice držel krok v pomalém tempu, ale při exponovaném sólu měl jeho hlas nepříjemnou barvu.
Paní, která sem nepatří
V novodobém muzikálovém desateru zřejmě stojí, že každý kus musí mít veselou postavu. Tady ji obstarala přičinlivá tetička Katariny, která na kurzy humoru docházela kamsi do operetní přípravky. Špatná zpráva: tohle je jiný žánr.
Při sčítání účtu záleží na tom, jak budeme na Carmen pohlížet. Pokud ji porovnáme s West Endemk či Broadwayí, pak by snad dosáhla na průměr. Přiklonil jsem se však ke kontextu domácímu - i přes mezinárodní tvůrčí tým jde přece jen o karlínský kus. A tady je Carmen nad průměrem - tolik lepších muzikálů tu zase nebylo.
F. WILDHORN, N. ALLEN, J. MURPHY - Carmen
Hudební divadlo Karlín, Praha. Režie Gabriel Barre, české texty Adam Novák. Délka 170 min., premiéra 2. října
Hodnocení: 80 %
