Obálka knihy Václava Cílka Labyrint světa
Labyrinty světa, jak se publikace z Albatrosu jmenuje, nabízí široce rozkročené texty - začíná vzpomínkou na lužní lesy kolem soutoku Dyje a Moravy, na Moravský kras a Bludné skály v polských Stolových horách. Všude tam má poutník možnost se na chvíli vzdálit od civilizace a ponořit se do svého vnitřního labyrintu.
Mezi bludištěm a labyrintem je velký rozdíl, ví Cílek: „Bludiště je hrozné místo podobné vězení, kde se člověk může navždy ztratit. Bludištěm se bloudí, labyrintem se prochází. Labyrint nás neočekávaným způsobem vede do skoro zapomenutého středu světa anebo možná vlastní bytosti.“
Cílka neinspirovala jen krajina nebo Komenského text o cestě ze zmatků světa k ráji srdce, ale i pověst o Theseovi a Ariadnině niti, středověké katedrály, staré mýty. „Labyrint je buď stavba, v níž jsme se ocitli, anebo situace, kterou zrovna prožíváme. Bludiště a labyrinty jsou tedy někdy kolem nás, ale jindy uvnitř nás. Někteří lidé svět projíždějí v automobilu s dobrou gpskou. Nebloudí ve světě, ale o to zranitelnější jsou, když bloudí sami v sobě, kde jim žádná technologie nepomáhá,“ říká Cílek.
Obálka knihy Václava Cílka Labyrint světa
Labyrint Jana Híska je inspirován jednosměrným labyrintem chartreského typu, kdy se poutníci v katedrále posouvali po kolenou k jeho středu a poté se vinutou cestou vraceli. zpět.
Labyrint Pavla Čecha, k němuž píše: „Nevím, na kolika nárožích jsem zvolil nesprávný směr, zda se nevzdaluji od dávno zapomenutých cílů. Jestli nechodím stále dokola.“
Podobně zajímavé jako autorovy úvahy jsou ale i ilustrace - těch velkoplošných je celkem dvanáct, pro Labyrint světa je namaloval Petr Sís, Pavel Čech, Galina Miklínová, Matěje Forman nebo třeba Martin Velíšek.
