Vy odkvetete a ze mě bude fešák, říkal kamarádům Miroslav Vladyka

Herec Miroslav Vladyka působí na veřejnosti plaše, pořád se jakoby omluvně usmívá. Téměř nedává rozhovory. "K novinářům nemám moc důvěru. Životní příběh se nedá vtěsnat na jednu tiskovou stránku," říká. "Teď dělám výjimku, protože jsem to slíbil kvůli propagaci filmu Román pro muže."

Snímek podle románu Michala Viewegha se dva týdny natáčel i na Slovensku v Tatrách. Na place je Vladyka někdo úplně jiný – kolegy baví fórky, hlasitě se směje. A na slavnostní večeři se dokázal odvázat úplně. Objímal se téměř s každým, koho potkal, a roli dobrého vypravěče zvládl i v konkurenci Miroslava Donutila.

Ve filmu hrajete postavu Bruna, takového outsidera bez názoru. Jak se vám líbí?
Líbí, jinak bych to nedělal.

Miroslav Vladyka

Narodil se roku 1959 v Praze. Ve filmu začínal coby pětiletý, v roce 1982 absolvoval DAMU. Čtrnáct let působil ve vinohradském divadle, pak sedm let ve Studiu Ypsilon, nyní je na volné noze. Hrál v desítkách především televizních filmů, ale objevil se i na plátně ve snímcích Vrchní prchni, Krakonoš a lyžníci, Jára Cimrman, ležící, spící, naposledy třeba U mě dobrý nebo Doktor od jezera hrochů. Nyní točí Román pro muže podle stejnojmenné nejnovější knihy Michala Viewegha. Oblíbený se stal i díky seriálům My všichni školou povinní, Křeček v noční košili či Dobrodružství kriminalistiky. Je rozvedený, má tři děti.
V divadle ho můžete vidět třeba v představení Musíme si pomáhat, které nastudoval Jan Hřebejk podle svého stejnojmenného filmu v pražském Divadle Na Jezerce, nebo v Postřižinách v divadle ABC, kde hraje strýce Pepina. V Ypsilonce ještě dohrává spolu s Pavlem Novým či Martinem Dejdarem v hořké maďarské komedii Svatá rodina, kterou režíruje Juraj Nvota.

Podobnou roli jste měl už ve filmu U mě dobrý, kde jste ztvárnil takového ňoumu pod pantoflem. Kolegyně Simona Babčáková vás tam docela týrala.
Ta byla výborná (usmívá se).

Jsou vám ty postavy v něčem podobné?
Naštěstí moc ne, ale hrály se mi dobře.

Na mě tedy působíte jako slušňák, který se do dnešní doby ostrých loktů moc nehodí.
Lokty si brousit nehodlám, ale ani já nejsem žádný měkouš.

Za chvíli máte točit obraz, v němž dáte někomu pěstí. Nedovedu si vás představit, že se perete.
Dělám to nerad, ale někdy je to nezbytné. Naposledy jsem se popral ve frontě na vlek. Byli jsme se synem na lyžích a někdo nás sprostě předbíhal. Když jsem se ozval, ještě mě zezadu napadl. Tohle jsem si přece nemohl nechat líbit.

Co vás dokáže naštvat?
Naši politici. Mám tři děti. A tihle chlapíci mně i jim zařizujou nepěknou budoucnost, kradou, lžou a zadlužujou nás. Jsem z toho otrávenej.

Takže k volbám nepůjdete?
K volbám určitě půjdu. To je to jediné, jak to můžu aspoň nějak ovlivnit. Mám jasno, budu volit pravici. Ale štvou mě všichni.

Kde jste šťastný?
V přírodě. Třeba tady v Tatrách – sluníčko, hory. Škoda jen, že nemůžeme lyžovat. Režisér nám to zakázal, aby se někdo nezranil. Jinak bych vytáhl prkno a jezdil. Ten sníh už tady moc dlouho nebude. Na snowboardu jsem začal jezdit před osmi lety, baví mě víc než lyže, ty jsem ještě ze setrvačnosti vozil pět let v autě, ale ani jednou jsem je nevyndal, takže už je nechávám doma. Snowboard mi připadá zábavnější, ten pohyb na něm je přirozenější. Mám v oblibě i skialpy, běžky jsou taky bezvadné.

Jste dobrý snowboardista?
Myslím, že jo. Jezdím s kamarádem Dědečkem a sjedeme skoro všechno.

S Dědečkem?
To je kamarád snowboarďák. Potkali jsme se, když jsem si dělal parakurz. Pak jsme se viděli na Slapech, kde mám plachetničku, a od té doby spolu kamarádíme. Jezdíme na hory a potápíme se. Miluju cestování. Loni jsem byl třeba v Norsku na vodě s kamarádem Chorošem. Ten je z divoké vody, dělal jsem ji kdysi závodně.

Vaše partnerka s vámi nejezdí?
Teď jezdím nejradši sám nebo s kamarády a dětmi. Dcery už jsou skoro dospělé, mají holčičí svět. Ale lyžovat jsem je kdysi taky naučil. Teď si užívám syna Matesa a on mě. Bude mu dvanáct. Jezdíme na vodu, na kolo. To mám taky hodně rád. V Praze ho používám jako dopravní prostředek, je to rychlejší než trčet někde v zácpě. Bez potíží všude zaparkuju.

Máte nějakou oblíbenou trasu?
Mám to rád u Prahy. Ale konkrétní nebudu. Lidí je všude víc a víc, takže nebudu nic doporučovat (směje se). Výlety jsou moje, nerad sedím doma. Raduju se z blbostí – spím pod širákem, vydržím zimu, někam vylezu. Takové klučičí pokusy.

Vypadá to na bobříky podle Jaroslava Foglara.
Toho jsem moc nehltal. Spíš Vinnetou, na tom jsem vyrostl.

A syn jezdí pod širák s vámi?
Taky. Občas ho musím vytáhnout od počítače, kde "paří" hry. Trochu mi to vadí, ale dneska to asi ani jinak nejde. Užíváme si to spolu. Dokud bude mít zájem. Až mi řekne, že na vodu jede s klukama, pochopím, že už to přišlo. Tak zas budu dělat něco jinýho. Pojedu někam na delší dobu. Mám jeden cestovní sen na léto, ale konkrétní nebudu – nechci to zakřiknout.

Na Slovensku točíte už dlouho, dva týdny jste bez rodiny. Stýská se vám?
Samozřejmě. V pátek jsem musel do Prahy, měl jsem představení. Po něm jsem objel rodinu a vrátil se. Jsem teď na volné noze, ale práce mám naštěstí dost. Dohrávám v Ypsilonce, hraju v divadlech Na Jezerce, v ABC a v Rokoku. Má to ohromnou výhodu, že dělám, co chci a s kým chci.

Kdy vás oslovila produkce filmu Román pro muže? Miroslav Donutil měl hlavní roli jistou prý rok dopředu.
Nabídku jsem dostal před prázdninami. Přečetl jsem si scénář, zjistil, kdo to bude režírovat a kdo tam bude hrát. A vzal to. Knihu jsem četl ještě před scénářem. Je tam na mě až moc vulgárnosti, a to mi nedělá problém mluvit sprostě. Jsem rád, že je scénář trochu jiný.

Podle té knihy jsme všichni muži vláčeni pudy. Když vidíme sukni, už si představujeme, co je pod ní. Souhlasíte s tímto obrazem?
To tak je. Starým chlapíkům se líbí mladý holky, i mně se líbí.

Hrajete Bruna, postavu o deset let mladší, než jste. Ale podle mě na těch padesát nevypadáte.
Díky. Taky říkám, že je mi teprve padesát.

Vybavím si vás jako učitele Karfíka ze seriálu My všichni školou povinní. Tehdy vám bylo čtyřiadvacet, ale všichni vám museli hádat tak osmnáct. Chtěl jste tehdy vypadat dospělejší?
Moc jsem se tím netrápil. Když jsem se viděl v zrcadle, zjistil jsem, že je úplně jedno, co mám na hlavě, protože vypadám tak, jak vypadám. Říkal jsem: Počkejte, vy odkvetete a ze mě bude fešák. Já jsem teď na dně, už můžu být jenom hezčí (usmívá se). Tak teď po padesátce se to možná plní.

Bruno je novinář. Zkoušel jste taky někdy psát?
Ne, ale když jsem chodil na základku, namaloval jsem komiks. Možná ho doma ještě někde mám.

Byl jste tehdy bavič?
Neseděl jsem v koutě, spíš jsem blbnul. Děti to bavilo, vyučující už míň. Na táborech jsem byl ten, co připravoval scénky k táboráku. Na kytaru neumím, protože jsem bohužel hluchej.

Vždyť jste hrál ve Studiu Ypsilon.
Tam mě vzali právě proto, že jsem na nic nehrál. Byl jsem v tom vzácný. Pak mě přesto nutili hrát na trumpetu – tak jsem se toho zhostil s vervou. A falešně. Mirek Kořínek mě vždycky vyháněl ze zkoušky se slovy: Ty se to stejně nenaučíš a ostatní se naladí k tobě. Jdi radši na pivo.

Změnila vás nějak padesátka?
Čas je teď dražší, už mě tolik nebaví řeči v hospodě o ženských a politice, radši jedu s Matějem na výlet nebo někam na kolo.