Jako by svědectví pamětníků nebyla dost syrová. V dokumentování druhé světové války zašli historici ještě dál, než bylo myslitelné. V roce 2001 totiž objevil badatel Sönke Neitzel v londýnském archivu tisíce stran přepisů odposlechů německých zajatců z britského a amerického vězení.
Z jejich výňatků vytvořil knihu. Pod názvem Vojáci - Protokoly o boji, zabíjení a umírání teď jako pětisetstránkový svazek vychází i v českém překladu.
Obálka knihy Vojáci
Nabuzení pervitinem
"Chlastali jsme jako diví. Před každým nasazením jsme se pořádně ožrali. Museli jsme si přece dodat odvahy. Mohl jsem být úplně na sračky, ale létat jsem mohl vždycky. Nanejvýš jsem byl unavený. To jsem pak jednoduše spolkl takovou pilulku, po které byl člověk svěží a veselý, jako by nasával šampaňské," zaznívá tu od německých válečných pilotů mimo jiné i důkaz toho, že wehrmacht už ve čtyřicátých letech používal k nabuzení svých vojáků drogy.
Hlas však brzy přejde od hurónského popisu nasávání ke zlomenému svědectví o skutečných útrapách. "Mám nervy nadranc. Když mě sestřelili, byl jsem s nervy tak u konce, že jsem skoro brečel," říká jeden z odposlouchávaných.
Přepisy odposlechů zaznamenávají podstatné informace o počtech sestřelených letounů či potopených lodích, o strategiích i morálce v mužstvu, ale i plané řeči týkající se hlavně žen. Ať už těch milovaných, které zůstaly doma, nebo těch znásilněných, které potkal často horší osud než zatčené vojáky.
Zatímco technické záležitosti o letadlech, bombách či kulometech považovali spojenci za strategicky důležité a zaznamenávali je slovo od slova, řeči o sexu často při přepisování odposlechů shrnovali do jednoduchého slova women, které se tak objevuje v textu mnohokrát za sebou v půlhodinových intervalech a znamená to jediné, tedy že zajatci stále mluví "jen" o ženách: 18.45 - women, 19.15 - women, 19.45 - women.
Chladné a brutální
Vojáci jsou děsivým svědectvím. Není to kniha přikrášlená jako výpověď vítězů ani doklad o podvědomé či záměrné zapomnětlivosti poražených, jen doslovný záznam toho, jak prožívali a komentovali válku vojáci uvnitř ní samé.
"Zabíjení a extrémní násilí jsou součástí každodenního života vypravěčů a jejich posluchačů, nejsou prostě ničím výjimečným," říká sociální psycholog Harald Welzer, který se spolu s Neitzelem na vydání knihy podílel. I on však přiznává, že i po šedesáti letech od skončení války jsou přímé hovory o násilí a lehkost, s jakou přecházejí od popisované brutality k obyčejným tématům, jako je třeba hudba nebo jídlo, a zase zpátky, zarážející svým chladem a tvrdostí.
