Nakladatelství Host od roku 2011 postupně představuje jednoho z největších českých básníků, jehož dílo bylo částečně jeho vlastní vinou, částečně vinou jiných v poválečných vydáních značně zkresleno, v kritické podobě. Tedy ve verzích vycházejících co nejblíže prvním vydáním.
Sám Nezval (1900–1958) totiž své sbírky i jednotlivé básně v období vlády socialistického realismu po roce 1948 značně okleštil a jejich vydání ve Spisech Vítězslava Nezvala, které vycházely od roku 1950 a jejichž prvních jedenáct svazků sám editoval, tedy takzvaná "vydání poslední ruky", nelze brát za bernou minci. A to přestože se přes jistou charakterovou rozháranost od surrealismu, který byl totalitní mocí zapsán na černou listinu, nikdy otevřeně nedistancoval.
Paradox dějin
Žena v množném čísle (1. vydání)
Je jistým paradoxem, vlastně typickým pro českou historii, že editorem současných vybraných spisů je Milan Blahynka. Literární vědec marxistické orientace, jedna z předních postav normalizační kritiky a také ten, kdo se po Nezvalově smrti významnou měrou podílel na vydávání zmíněného básníkova zkresleného souborného díla.
Blahynkova láska k Nezvalovi je ovšem celoživotní, dohledatelná už v jeho diplomové práci z roku 1956 a zdá se patrné, že nyní, v uvolněných poměrech vynakládá veškeré úsilí na to, aby Nezvalovu a tím i svou stopu v české literatuře usadil zpět "na správné koleje". Činí tak ostatně nejen prostřednictvím triptychu básníkových vybraných spisů, ale i dalšími pracemi.
Praha s prsty deště (obálka 1. vydání)
Z těch bylo naprosto zásadní spolueditování knihy Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (2011), kde zejména na základě soukromých Nezvalových zápisků v plné nahotě ukázal, jak Nezvalova přítele Konstantina Biebla dohnala v roce 1951 komunistická zvůle k sebevraždě.
Tři svazky vybraných spisů nesou souhrnný jednoduchý název Básně. První svazek, vydaný před dvěma lety, představil – a uvedl na správnou míru – převážně Nezvalovo poetistické období, sbírky z let 1922–1932 (mimo jiné Pantomimu a Básně noci). Druhý, právě vydaný díl je věnován surrealismu, konkrétně sbírkám Žena v množném čísle, Praha s prsty deště (obě 1936) a Absolutní hrobař (1937). Plánovaný třetí svazek se zaměří na meziválečnou nesurrealistickou tvorbu a některé sbírky finální.
Absolutní hrobař (obálka 1. vydání)
Takové rozvržení je logické a Nezvala představí v nejdůležitějších dílech, díky nimž musí být stavěn na piedestal české poezie 20. století. Je samozřejmě smutné – při vědomí toho, jakými potížemi procházela nedávná vydání kompletních spisů dalších českých básnických géniů Jaroslava Seiferta nebo Vladimíra Holana – že se těžko dočkáme revidovaného souborného vydání Nezvalova díla.
Připomeňme, že ona "totalitní" zkreslená podoba, kterou lze bez problémů po částech pořídit za "pár korun" v antikvariátech, měla 36 svazků. A takového úkolu by se s ohledem na zájem o poezii a při dnešním stavu kulturních dotací dopustil jen nakladatelský sebevrah.
Chybí biografie
I v tomto kontextu patří nakladatelství Host obdiv za to, že udržuje při životě edici Česká knižnice, jež znovu vydává klasickou domácí literaturu a jejíž součástí třísvazkové Básně jsou. Skandální je ovšem fakt, že bezmála čtvrt století po pádu totality nemáme k dispozici objektivní a kritickou básníkovu biografii.
Přitom Nezvalův životní příběh je fascinující a některé jeho pasáže, třeba i ty nastíněné Milanem Blahynkou v rozsáhlé studii u stávajícího svazku Básní, chvílemi připomínají s nadsázkou řečeno detektivku.
Vítězslav Nezval (uprostřed) s předními francouzskými surrealisty André Bretonem (vpravo) a Paulem Eluardem.
"Pro surrealismus, který ho od dvacátých let mocně přitahoval a dlouho i odrazoval svou přísností, zahořel po osobním setkání s André Bretonem a dalšími francouzskými surrealisty stejně prudce a vášnivě, jako se zamilovával do žen, ale stejně jako jim ani surrealismu nedokázal být dlouho věrný a vůbec už ne poddaný," píše Blahynka v doslovu.
Nezvala na surrealismu, který poezii oprostil od formálních prvků ve jménu volné imaginace a řetězení asociací, fascinovala nejen literární svobodomyslnost, která pohříchu příliš nekorespondovala s jeho nepřehlédnutelným sektářstvím, ale i záliba ve všem magickém, v psychoanalýze či astrologii, kterou se sám zabýval.
A nepochybně i levicové zaměření, které provázelo celou meziválečnou avantgardu – předválečná komunistická strana byla na rozdíl od té totalitní poválečné surrealistům nakloněna.
Vítězslav Nezval (uprostřed) s českými přáteli, surrealisty Jindřichem Štyrským (vlevo) a Toyen
Právě rozvolněnost formy však přes různé osobní peripetie Nezvala po pár letech přivedla k ostentativnímu rozchodu s tímto hnutím. Výmluvně to popsal básníkův nakladatel Juĺius Firt ve svých memoárech Knihy a osudy: "Cítil se svázán, směstnán do dogmatických formulek a zákonů, upoután na Záhořovo lože. Jedním z dogmatických zákonů surrealismu, nad nímž jeho teoretikové přísně lpěli, bylo odmítání rýmů v poezii. Nezval akceptoval surrealismus plně, ale byl zoufalý z tohoto zákona, který mu způsoboval trvalou trýzeň. Jemu se prostě všechno rýmovalo."
