Kuky se vrací je příběhem šestiletého kluka Ondry, který trpí astmatem, a tak ze "zdravotních důvodů" musí pryč i jeho oblíbená hračka - růžový medvídek Kuky. Když maminka vyhodí Kukyho do popelnice, začne pracovat Ondrova fantazie, v níž prožívá Kukyho dobrodružství v neznámém přírodním světě. Film plný dětské fantazie chce oslovit všechny, kteří v jakémkoliv věku nezapomněli být dětmi.
Od klacku k medvědovi
Jak vlastně celý nápad vznikl? Jan Svěrák původně zamýšlel natočit film v přírodě, nízko u země, z pohledu psa, který přežije záplavy. Dalšími postavami měl být kámen a klacek, které, každý po svém, rovněž putují krajinou.
"Jak jsem příběh vymýšlel a vyprávěl ho před spaním Ondrovi, rodily se další postavy. Vznikl medvídek Kuky a pes, který měl být původně hlavním hrdinou a který mne na celou myšlenku filmu natáčeného nízko u země přivedl, byl naopak odsunut do vedlejší role," říká Jan Svěrák.
Jednou z inspirací bylo výtvarné dílo Františka Skály, který poskytl režisérovi některé důležité rady, ale rozhodl se projektu neúčastnit. "Oslovil jsem tedy Jakuba Dvorského, který také používá přírodní motivy, ale pracuje s jiným médiem, tvoří flashové hry (Samorost, Machinarium)," říká režisér.
Vznik výtvarné podoby Kukyho se nakonec oproti ostatním postavičkám filmu ukázal jako nejméně problémový. "Kuky se zrodil hned z prvních kreseb," vysvětluje Jan Svěrák.
"Jen jsme nějakou dobu zápasili s nutkáním udělat mu více variant výrazu. Když už se před kamerou nemůže zamračit ani usmát, neměli bychom mít Kukyho veselého, smutného, soustředěného... a nasazovat loutky podle nálady příslušné scény? Pak ale zvítězila varianta číslo jedna. Když už nemá mimiku, tak ať ji opravdu nemá. A tak se Kuky usmívá skrz celý film ať se kolem děje, co se děje," dodává režisér.
Malý dramaturg
A byl to opět režisérův syn Ondra, který plnil důležitou úlohu spojky s dětským světem.
"Před spaním jsem mu hrál s plyšáky divadýlko a vyprávěl mu o Kukyho putování. Zkoušel jsem, co na něj zabere a často mne udivil, že bere věci jinak než dospělí. Ne "jako", ale velmi opravdově, vše to pro něho bylo naprosto skutečné. I když se třeba smál, tak nepochyboval, že ten medvídek, co se mi omylem skutálel z břicha pod postel, tam asi něco dělá, a šel se na něj podívat. Říkal jsem si, že když si dokáže odmyslet moji ruku za plyšákem, mohl by mi ve filmu odpustit i trochu pitomoučký pohyb loutek a chybějící výraz ve tvářích, jen když ho příběh bude zajímat," vzpomíná režisér.
Postavička Kukyho v reálu měří 21 cm. Pro natáčení bylo vyrobeno osmnáct loutek Kukyho. Loutky se vodily na pevném drátu zespodu a tam, kde se štáb nemohli "zakopat", se vodily shora. Někdy stačil drát jeden, ale když měla loutka chodit nebo hýbat rukama, bylo jich zapotřebí i pět.
Příliš krátké tlapky
Na place byli stále dva, někdy i čtyři loutkoherci z divadla "Buchty a loutky". Na davové scény to však nestačilo, proto s loutkami hrál, kdo měl volné ruce. Pod dekorací podzemní hospody, která má metr na metr, se často mačkalo až deset lidí.
Nejtěžší scénou Kukyho bylo šplhání po řetězu. Každou končetinu měl na starosti jeden herec a sjednotit pohyby všech čtyř na řetězu, který se houpal a uhýbal, nebylo snadné. Jen o málo lehčí byla chůze. Každou nohu vedl ze strany na drátku jeden herec, takže si museli zpívat, aby udrželi stejný rytmus kroků.
Stalo se dokonce, že režisér vymyslel nenatočitelnou scénu: Kuky si měl zakrýt oči, aby naznačil, že "už se na tu hrůzu nemůže dívat", ale zjistilo se, že má tak krátké ruce, že si dosáhne jen k nosu. Nezbylo než vyrobit jednoho speciálního Kukyho s rukama prodlouženýma až pod kolena.
V těchto dnech se uzavřely práce na trikové i zvukové postprodukci, což znamená, že snímek už má podobu, kterou uvidí divák v kinech. Medvídek Kuky se však připravuje nejen na svou cestu do kin. Snímek Kuky se vrací byl totiž vybrán za Českou republiku do hlavní soutěže 45. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
