A pak mají také mnoho hluchých míst, to když se soubor snaží o rychlý nástup na dlouhém jevišti či v hromadných scénách. Přesto je letošní tahák slavností tím kvalitnějším, co přehlídka za poslední roky nabídla.
Ústřední zápletkou Shakespearovy měšťanské komedie je snaha rytíře Jana Falstaffa svést dvě vdané ženy, paní Pažoutovou a paní Brouzdalovou, a dostat se tím k jejich měšcům. Tyhle veselé paničky na něj však třikrát nastraží past a záletnému rytíři se mstí až rituálně – to když ho společně se svými manžely a polovinou Windsdoru v závěru zostudí pod Hernovým dubem.
Druhá linie příběhu se soustředí na tři nápadníky Aničky Pažoutové – a právě rozuzlení této zápletky na sebe v závěru strhne pozornost. Bohužel, protože Polívkův doběhnutý Falstaff by si zasloužil mohutnější finále než jen to parohaté (plastové parohy jsou sice vulgárním, přesto výstižným přenesením lidového humoru o čtyři století dopředu).
Na jeho obranu je však nutné říct, že za tak vydatného deště, jaký zkrápěl závěr premiéry, se těžko cokoli graduje a že naopak ty dva vtipy na déšť, co improvizačně vystřihl, budou za sucha chybět.
Po roli Falsaffa, břichatého bohéma, který si své prohry s gustem užívá, toužil v minulosti Jan Werich. A právě skoro werichovsky se Polívka úlohy zhostil, když si hladí plnovous a promlouvá se svým panděrem, když třemi jednoduchými gesty předvede snad všechny typické ptačí pozice, i na konci – naoko zkroušený prohrou – dokazuje, že je hvězdou slavností plným právem. Vydařeně mu však sekunduje i pro part paní Pažoutové zrozená Simona Stašová.
Představení Veselých paniček sází na překlady Martina Hilského. Starší generace diváků si tak musí zvyknout i na nově přeložená jména hlavních postav. Z paní Vodičkové je například paní Brouzdalová – a otevírá se tak prostor pro bezpočet slovních hříček s brouzdáním spojených.
Nádheře jazyka sice otevřená scéna příliš nesvědčí, až příliš replik na ní zaniká, i tak je pastvou pro ucho hlavně úloha doktora Caiuse v podání Ctirada Götze (za všechny humorné slovní hříčky uveďme jen záměnu slova svědčit a svědit).
Za pochvalu stojí scéna i kostýmy. Hlavním problémem představení jsou hromadné výstupy, které by mohly působit dynamičtěji. Když zrovna na scéně není Polívka nebo některá z paniček, hrozí nebezpečí, že se divák začne nudit.
A závěr. Windsorské děti převlečené za skřítky a víly by měly zaplnit scénu a Falstaffovi i divákům vzít dech. Místo toho blikají baterkami a divák se spíš strachuje, jestli by touhle dobou neměly jít radši spát, než aby jim věřil, že jsou směšným potrestáním Falstaffovým. I tak se však festivalu sázka na Menzela a Polívku vyplatila.
WILLIAM SHAKESPEARE: Veselé paničky windsorské
Režie Jiří Menzel, premiéra v rámci Letních shakespearovských slavností 27. června na Pražském hradě.
HODNOCENÍ MF DNES 60 %
