Mladé generaci nejspíš jméno Bory Kříže, který je na tomto živém albu hlavní postavou, asi moc neříká. Vynikající jazzový hráč na akordeon a možná trochu opomíjený, ale neméně kvalitní klavírista, žil v letech 1926-1987 a patřil ke generaci, jež zahájila hudební činnost za války. Těžiště jeho muzikantské kariéry ovšem spadá až do pozdního věku, kdy od roku 1977 do smrti vedl trio s Vítem Fialou na kontrabas a bubeníkem Vladimírem Žižkou.
Na koncertě v Malostranské besedě, který je na hodinovém cédéčku zachycen, se k triu přidala ve čtyřech písničkách Vlasta Průchová (1926-2006) a jedná se patrně o jediný záznam kooperace mezi ná a Křížem, který na písně z jejího repertoáru od harmoniky přesedl ke klavíru.
Repertoár alba tvoří vesměs ty nejslavnější jazzové standardy. Průchová zpívá anglicky písně, které měla v repertoáru po celou svou kariéru: The Man I Love, It Might As Well Be Spring, I´m Confessin´ That I Love You a Cry Me A River. Kříž přidává v instrumentálních či verzích nebo v českém překladu další šlágry, třeba Satin Doll, Fascinating Rhythm, Solitude, Sophisticated Lady či Four Brothers.
Tím nejcennějším na albu je jeho samotná existence. Uvědomíme-li si, že po Borovi Křížovi zůstalo pouze jediné vinylové (a na CD nikdy nereeditované) album, a ani diskografie Vlasty Průchové není zdaleka tak bohatá, jak by se od "první dámy českého jazzu" dalo očekávat, je tento přírůstek mimořádně cenným svědectvím k historiografii domácí hudební scény.
Živá nahrávka ale není jen dokumentem o spolupráci dvou legendárních postav. Sice by jí bylo lze vytknout po hudební stránce leccos, ostatně muzikanti nehráli s vědomím, že se za bezmála třicet let záznam octne na hudebním nosiči. Živelnost jejich projevu má ale obrovské kouzlo a atmosféra, která tehdy v Malostranské besedě vládla, je z každé minuty nahrávky cítit. A to je (nejen) na tomhle stylu hudby to nejpodstatnější.
