Vladimír Franz před generální zkouškou svojí opery podle románu Karla Čapka Válka s mloky ve Státní opeře Praha
Nejvíce sil má hudba sama. Zkušený skladatel zkomponoval jednotlivá čísla s dovedností autora, jenž umí komunikovat s posluchačem. Pohybuje se od prostých popěvků přes árie, milostný duet až po muzikálový hit a sbory. Efektní scénická muzika ovšem patří ke špatné hře.
Dramatický konflikt, tah, vývoj totiž v díle chybějí, respektive není tu podklad, na němž by se mohly vystavět. Operní libreta se sice často odchylují od literárních předloh, někdy i ku prospěchu věci, ale z Čapka mnoho nezůstává.
Začíná se navíc vlastně od konce, kdy už mloci ovládají svět. Výsledek by se v nejlepším případě dal přirovnat k oratoriu. V prostředí amerického městečka s těžebními věžemi na pozadí se neustále něco oznamuje, vykládá, popisuje, demonstrují se nástroje vymývání mozků, jako jsou reklamy nebo stupidní zábavná show, ale ve skutečnosti se mnoho neděje.
Zvlášť když se mloci jako by vytratili. Občas vykouknou z lóže, postávají na jevišti. Ale jak to, že se z přítulných zvířátek s červenýma svítícíma očkama stala monstra? Metaforickým, nosným konfliktem se dílo nezabývá. Varuje tak názorně, až je plakátově triviální. Mloci strach nenahánějí ani jako tušené nebezpečí.
Strnulost a banálnost bohužel posílila i režie Davida Drábka. Jednotlivé scény nejsou skutečně rozehrané, působí toporně, zvláště ve sborových výjevech. Chybí invenční výtvarný vklad.
Pěvecké party nejsou zcela jednoduché a ne všichni sólisté je zvládli přirozeně, nejlépe Ivan Kusnjer. Dirigent Marko Ivanovič řídil pozorně, také díky němu se hudební stránce nedá upřít emocionální účinek, ale celkový dojem je jen průměrný.
Hodnocení: 50 %
