Poodhalená žena bujného poprsí s odvrácenou mužskou hlavou, na které je patrná lysina. Odraz této mužské tváře je v zrcadle, které si kyprá postava přidržuje na nožičkách, jež proporčně neodpovídají tělu.
Takový je Autoportrét Václava Tikala (1905-1964), který vítá návštěvníky nové retrospektivní výstavy v pražské Galerii u Betlémské kaple. Na hrudi hábitu vyobrazené postavy se navíc mísí zneklidňující ostré geometrické tvary, s kontrastními oblými, jež pro změnu navozují pocit chaosu. Barevné puntíky na rukávu zase asociují hravý svět dětství.
Ne náhodou připomíná Tikalův obraz díla Salvadora Dalího. Tato práce je přímo reflexí dalíovského veristického (od latinského vero - skutečný) surrealismu. Na výstavě je možné vidět ještě několik surrealistických prací ze čtyřicátých let, především se však soustřeďuje na období od roku 1958 až do Tikalovy předčasné smrti.
Kromě maleb jsou zde představeny i grafiky a drobná ukázka keramiky. Pro vše je společná určitá fantasknost a mnohovýznamovost. Emoce a tajemství se skrývají v grafice Promítnuté soudy (1943), dílu Romance (1951) i oleji Potopená katedrála II. (1960). Zastoupena je zde i Tikalova tvorba poznamenaná střetem techniky s civilizací - jako například dílo Loď ztroskotanců (1957), ale i obraz Na periferii věků (1956) bezděčně ironizující plakáty socialistického realismu.
Osud havířova syna
Václav Tikal se narodil do rodiny horníka jako jedno z pěti dětí a spíš než výtvarné nadání využíval ve svém mládí hudební. V době hospodářské krize se příležitostně živil hraním na housle. K soustavnému, byť stále spíše svátečnímu nedělnímu malování se dostal až počátkem třicátých let, kdy se oženil a usadil v Praze.
A až v roce 1937 složil zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění, kde krátce - do vypuknutí druhé světové války a uzavření všech vysokých škol - řečeno dnešní terminologií dálkově studoval. A právě tady objevil Dalího a dalšího surrealistu, Giorgia de Chirica.
Jejich imaginativní styl Tikala okouzloval. Stejně tak obdivoval osobu Karla Teigeho, s kterým se seznámil v roce 1942 podobně jako s dalšími výtvarníky a literáty ovlivněnými surrealismem. Stal se členem skupiny Ra, již tento umělecký směr inspiroval. Ta se oficiálně rozpadla v roce 1948 poté, co komunisté označili surrealismus za scestný směr. Ilegálně však fungovala dál.
Tápání a nalezení
Po umělecké stránce však Tikala nejvíce zasáhla smrt Teigeho o tři roky později. Skoro přestal malovat a stáhl se do ústraní, kde se věnoval designu keramiky a porcelánu. Návraty k malbě v druhé polovině padesátých let pak provázela nejistota - snaha navázat na předchozí tvorbu, vyrovnávání se s abstrakcí a zároveň hledání nového rukopisu.
Osobitý styl, už vzdálený veristickému surrealismu, ve kterém využíval jak imaginativní, tak konstruktivní prvky, geometrii i organické přírodní motivy, nalezl Tikal při tvorbě obrazového cyklu Architektura přírody mezi lety 1958-63, který rozpracovával v dalších souborech.
Současná přehlídka představuje díla ze soukromých sbírek a zároveň je prodejní. Pohromadě tak budou vystavovaná díla uchována jen v monografii - mimochodem první, jež Tikalovi vyšla - jejímž autorem je Jiří Vykoukal. Na přehlídce, jež vydání této knihy doprovází, bude možné pořídit monografii za 1490 korun, poté bude o sto korun dražší.
VÁCLAV TIKAL: Retrospektiva
Galerie u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, kurátor Jiří Vykoukal. Výstava trvá do 6. května, vstup volný, www.galerieonline.cz
