VÍCE O KNIZE ZDE
- Zemanovy paměti: ostrá slova i přiznání
- Politika je boj proti blbosti, říká Zeman
- Miloš Zeman dopsal svoje paměti
ODCHOD
Proč jsem si nevybral Grosse
První pochybnost (o Grossovi - pozn. red.) se vynořila v souvislosti s jednáním vedení Mladých sociálních demokratů na Kladně. Účastnil jsem se tohoto jednání jako nestranný pozorovatel a nezasahoval jsem do něj. Zarazilo mě však, s jakou vynalézavostí se Gross zbavuje svých politických oponentů uvnitř naší mládežnické organizace, a co horšího, jak je nahrazuje naprosto beztvarými a neschopnými pochlebovači, kteří pomalu nevyloudili jednu souvislou větu. Vzpomínám si, že šlo o Bohuslava Sobotku a Karla Březinu, kteří v časopise MSD Ventil vedli s Grossem vzrušené polemiky. V tomto textu jsem už mnohokrát zdůraznil, že na politikovi oceňuji především jeho schopnost vytvořit tým, v němž jsou zastoupeny nejrůznější názory. Gross mě několikrát, počínaje tímto prvním případem, přesvědčil, že takový vícebarevný a o to akčnější tým vytvořit nedokáže. (...)
Poslední kapkou do číše mého rozhodnutí byla Grossova vzdělanost, či spíše nevzdělanost. Naléhal jsem na to, aby si dokončil právnickou fakultu, ale setkal jsem se s tím, že jeho čtyřicetistránková diplomová práce byla v podstatě převzata ze zpráv České národní banky, které dostával k dispozici. Když jsem přijímal bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, doporučil jsem mu, aby se setkal s některým z mladých sociálnědemokratických politiků, konkrétně s Grossem. Když však Gross přišel do předpokoje jednací místnosti, zeptal se udiveně, kdo je to Kissinger. Grossova znalost literatury se omezovala na příručky typu Jak zbohatnout či Jak mít úspěch a nebylo možné se s ním bavit o myšlenkových proudech ve světě. Kdysi jsem ho přátelsky upozornil, že příručky o zbohatnutí píší spíše chudí a příručky o úspěchu spíše neúspěšní, ale nezabralo to.
Jak jsem se zmýlil
Často se sám sebe ptám, kde jsem se zmýlil ve Špidlovi. Inspiroval mě jeden podnikatel, který na minulém brněnském veletrhu prohlásil, že jsem se choval ke Špidlovi stejně, jako Karel IV. k Václavovi IV. (...). Oba jsme svým nástupcům umetli cestičku tak, že na ní nemuseli překonávat téměř žádné problémy, a právě to je vedlo k neúspěchu. Nenaučili se totiž problémy řešit. Český kronikář Beneš Krabice z Weitmile píše o korunovaci dvouletého Václava IV. českým králem: "Chlapeček se rozplakal, a plakal tak velmi, až zesral celý oltář. Utišil se, až když mu byly podány koláčky." Napadlo mě, zda zesraným oltářem není ve Špidlově případě česká sociální demokracie a v širším smyslu celá Česká republika a zda utišujícími koláčky není místo eurokomisaře v Bruselu…
První, co vás napadne, když zjistíte, že člověk, v jehož schopnosti jste věřili, dělá jednu chybu za druhou, je to, že se tento člověk zbláznil. Je to laciné vysvětlení, zvlášť pro toho, kdo jako já není ani psycholog, ani psychiatr. Přesto jsem tuto otázku konzultoval s bývalým ministrem zdravotnictví Ivanem Davidem, který je profesí psychiatr. Mluvil o schizoidní psychopatické osobnosti, což je porucha, která je podle jeho názoru neléčitelná. Řekl, že při takové struktuře osobnosti nelze předpokládat, že zvládne extrémní zátěž. Měl pravdu. Jeho potíže, které jsem předtím nepozoroval, zřejmě opravdu akcelerovala zátěž. A že premiérská a předsednická funkce takovou zátěží je, s tím mám své bohaté zkušenosti.
Začal jsem proto na Špidlu pohlížet s jistým soucitem jako na člověka, který nezvládl svou roli, protože se vnitřně zlomil. Teprve když se stal premiérem, začal se považovat za poloboha, což vyjádřil i známým výrokem, že premiér není člověk, ale instituce. Místo schopných spolupracovníků se obklopil pochlebovači, kterým nadto nevěřil. Jeho poradcovské týmy tvořily jednak ženy-utěšitelky, jednak skupina lidí, kteří se sice označovali za think tank Vladimíra Špidly, ale podle mého názoru nebyli ani think, ani tank, nýbrž odpadkový koš české politiky. S takovými poradci je neúspěch téměř předem zaručen.
PREZIDENTSKÁ VOLBA
Nepohodlný stín?
V prosinci 2002 jsem měl poslední rozhovor s Vladimírem Špidlou. Požádal mě, abych se vzdal kandidatury, třebaže jsem zvítězil v referendu. Nejdříve jsem se ho zeptal, proč si původně přál, abych kandidoval na prezidenta, a dostal jsem již zmíněnou zmatenou odpověď, že tím prý myslel přímou prezidentskou volbu. Další otázkou bylo, proč mi své přání nesdělil předem, když jsem ještě mohl s klidem od kandidatury odstoupit. Špidla připustil, že mi svůj názor neřekl včas, ale trval na tom, abych se kandidatury vzdal. Řekl jsem mu, že bych to pokládal za urážku členské základny sociální demokracie, z níž bych si tak dělal po proběhnuvším referendu blázny.
Stále jsem nerozuměl tomu, co vedlo Špidlu ke změně postoje. Nepatřil mezi lidi, kterým bych jakkoli ublížil, naopak jsem mu vždy maximálně pomáhal. Upřímně řečeno, tak úplně tomu nerozumím ani dnes. Pomohlo mi však srovnání se zmíněnou zkušeností z počátku této knihy se zamindrákovanou studentkou z vysoké školy. Špidlovu a Grossovu mindráku by nasvědčovala i zpráva z deníku Právo, podle níž na poradě s předsedy krajských organizací ČSSD oba prohlašovali, že se nesmím dostat na Hrad, protože bych je zastínil a získal si přízeň médií. Zpočátku jsem této zprávě nevěřil, ale ukázalo se, že byla pravdivá.
Jak to bylo
Setkal jsem se postupně s předsedy ODS, KSČM i KDU, vystoupil jako ostatní kandidáti na zasedání jednotlivých klubů a opakoval v podstatě to, co jsem později přednesl i ve svémprezidentském nominačním projevu.
Zajímavé bylo setkání se Stanislavem Grossem. Řekl jsem mu, že začínám Špidlu pokládat za slabého vůdce sociální demokracie a že by podle mého názoru bylo dobré, aby ho na příštím sjezdu vystřídal někdo schopnější. Gross mi naslouchal se zájmem až do doby, než jsem řekl, že za toho schopnějšího bych pokládal Zdeňka Škromacha. V tom okamžiku vybuchl: "Půjde-li do toho Škromach, půjdu i já!" Řekl jsem mu, že mu v tom samozřejmě nikdo nebrání, a vcelku přátelsky jsme se rozloučili. Později mi Zdeněk Škromach vytkl, že jsem se o něm před Grossem zmiňoval, a považoval to dokonce za krok, který mi prohrál prezidenturu. Měl možná pravdu, ale mám českou sociální demokracii příliš rád, než abych výměnou za jakoukoli funkci prosazoval do jejího čela Stanislava Grosse. Kromě toho není dobré dávat sliby, které pak nejsme ochotni nebo schopni splnit. (...)
Těsně před druhou prezidentskou volbou jsem se setkal i s poslaneckým klubem ČSSD. Poslední věta mého vystoupení zněla: "Připadám si jako Přemysl Otakar II. na Moravském poli." Všichni mě horlivě ujišťovali svou podporou, Gross se na mne mile klukovsky usmíval, Špidla měl ve tváři obvyklý skelný výraz. Ale po této volbě neuměl potlačit vítězný úsměv. Nedokázal si uvědomit, že to nebyl úsměv nad mou porážkou. Rána, která mě měla zasáhnout, šla mimo a zasáhla celou sociální demokracii.
Klaus se na prezidenta hodí
Mnohdy jsme četli stejnou literaturu a trumfovali se, kdo ji častěji četl v originále - byl to ovšem zbytečný spor, protože český překlad nejzajímavějších titulů mnohdy prostě neexistoval. Václav Klaus měl nepochybně daleko hlubší zakotvení v ekonomické teorii než já, na druhé straně přes své zaměstnání v tehdy oficiálním Prognostickém ústavu nebyl téměř políben prognostickou literaturou. To, že jsme se rozestoupili do - nepřesně řečeno - keynesiánského a neoliberálního směru, nebylo však dáno tímto zakotvením, protože žádný z nich není povrchnější než druhý. Mluvil jsem o něco lépe rusky a podstatně hůře anglicky než on, moje chatrná němčina nesnesla srovnání s němčinou Klausovou. Považuji se za lepšího řečníka, který většinu svých projevů pronášel spatra, ale s velkým zájmem jsem četl Klausovy články a publikace. Zcela jsme se rozcházeli v pohledu na evropskou integraci, kde jsem stál na federativním pólu. Klaus má rád jazz, já Abbu. Klaus je sportsman, já líný tlusťoch, který si maximálně vyjede na kole či na běžkách. Oba máme rádi chleba se sádlem a cibulí. Jeden z nás skončil svou vládu ekonomickým poklesem, druhý ekonomickým růstem, ale oba jsme vládli tvrdou rukou. Oba jsme také zažili své Sarajevo: Klaus na ně reagoval až neskutečnou politickou vitalitou, já stažením se do ústraní. V těchto rozdílech i podobnostech bych mohl pokračovat dál a dál, ale není to příliš podstatné.
Podstatná je skutečnost, že Klaus se na prezidenta hodí, a troufám si říci, že tuto funkci vykonává podstatně lépe, než bych ji vykonával já v případě svého zvolení. Důvodů je několik. Jedním z nich je to, že jsem přece jenom introvert, zatímco Klaus je typický extrovert. První dva roky prokázaly, že máme silného prezidenta, a je to pro Českou republiku dobře. Sice jsme se lišili asi v osmdesáti procentech našich názorů, ale cenil jsem si toho, že když jsme s Klausem uzavřeli nějakou dohodu, oba jsme ji dokázali dodržet. A to je bohužel v českých politických podmínkách spíše výjimka než pravidlo.
Aby té chvály nebylo příliš, musím konstatovat, že Václav Klaus téměř nemá smysl pro humor. Když jsme spolu při povodních v roce 1997 nastupovali do helikoptéry, abychom obhlédli zatopenou krajinu, neudržel jsem se a říkám mu: "Vašku, polovina národa nenávidí mě a polovina tebe. Dovedeš si představit, jak by se celý národ zaradoval, kdyby ta helikoptéra s námi spadla?" Půl hodiny se mnou nemluvil.
Takže abych se Klausovi pomstil, na závěr medailonku ocituji anekdotu, která se mi na rozdíl od něho strašně líbila.
Přijdou Klaus a Zeman do pekla. Na trůnu sedí ďábel. Jako první předstupuje před ďábla Klaus. Vedle ďáblova trůnu se zjeví tlustá, ošklivá babice. A ďábel říká: Václave Klausi, máš mnoho, mnoho hříchů. A proto jsi odsouzen po celý svůj nekonečný pobyt v pekle žít s touto ženou. Jako druhý předstupuje Zeman. Vedle ďábla se objeví Claudie Schifferová. A ďábel říká: Claudie Shifferová, máš mnoho, mnoho hříchů…
MILOŠ ZEMAN - Jak jsem se mýlil v politice
Vydalo Ottovo nakladatelství, Praha 2005, 250 stran, 94 stran příloh
 Bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman v obklopení novinářů poté, co přijel 26. června dopoledne na zasedání ústředního výkonného výboru v Praze se svým řešením krize ve straně po debaklu v evropských volbách. |
