K nedávným narozeninám dostal spisovatel Jaroslav Foglar dárek v podobě rozesmátého večera, na němž se členové Divadla Sklep vskutku dokonale převlékli za hodné hochy z Rychlých šípů - někdejší barrandovský ředitel Václav Marhoul si tu například s chutí "střihl" roli Červenáčka. Bylo veselo, hravo, ale uplakaná nostalgie nebo posměšná parodie tady místo rozhodně nenašly.Film Záhada hlavolamu, který v roce 1993 natočil debutující režisér Petr Kotek, představuje jiný druh pocty, jež další a další generace skládají k nohám foglarovské legendě. Před tehdejší premiérou Kotek prohlásil, že spisovatel jeho snímek osobně zhlédl a "schválil k promítání": pro mladého režiséra znamenalo mistrovo oficiální "razítko" asi nejvyšší možné ocenění - a nejspíš i náplast na vlažné přijetí filmu kritikou i publikem. První dětští diváci, "odchytávaní" hned po konci představení, totiž měli v hlavách trošku zmatek. "Mně se to docela líbilo, ale vůbec jsem tomu nerozuměla," přiznala bezelstně tenkrát sedmiletá školačka Jana. A dvanáctiletý Petr prohlásil: "Líbilo se mi, že je to dobrodružné, ale připadá mi to neskutečné, myslím, že takhle se to nemohlo stát. Když mám srovnávat, tak knížka je mnohem lepší.""Neskutečnost", kterou Kotkově filmu mnozí vytýkali, paradoxně vznikla z láskyplné, oddané a uctivé režisérovy věrnosti Foglarově předloze. Na rozdíl od Bočanova televizního seriálu ze šedesátých let, který se stejnou knížkou inspiroval mnohem volněji, zato ale výtečně postihl úsměvnou atmosféru klukovské romantiky, Kotek jako by především "ilustroval klasika". Už před tím věnoval Foglarovi dokumentární portrétní medailón a ani k přepisu Záhady hlavolamu jako by hrané prvky, zejména přirozenější dětské představitele, vlastně nepotřeboval: komentář je mnohdy
nahrazuje.A přece Kotkův film stojí za shlédnutí - ostatně jako každý poctivě míněný pokus vyrovnat se se soukromou náklonností vůči bobříkům, Stínadlům, onomu tichému otisku vlastního dospívání nad Foglarovými knížkami. Nenajdou-li současní Mirkové Dušínové ve filmu zhola nic z computerových hrátek své osobní zkušenosti, ti o něco starší mohou vychutnat přinejmenším zvláštní obraz důvěrně známého, a přece zdánlivě už neexistujího města, zšeřelých staropražských uliček, záhadných zákoutí, čadících lamp... Také takovou podobu může mít foglarovské svědectví v rychlém čase internetu.
