RECENZE: Sokrates na rovníku výstižně shrnuje vztah Západu k Africe

Třetí kniha Tomáše Zmeškala Sokrates na rovníku je reportáží o hledání kořenů v belgickém Kongu i historií tamních genocid. Zdá se to být daleká záležitost, ale ve skutečnosti jde o věci, které se nás týkají.

Spisovatel Tomáš Zmeškal získal Cenu Josefa Škvoreckého za román Milostný dopis klínovým písmem | foto: Oficiální stránky autora

Shodou okolností (nebo řízením osudu) vychází Sokrates na rovníku v době, kdy svět vzpomíná na činy Nelsona Mandely. Přečíst by si ji měli nejen politici, kteří mají jet na Mandelův pohřeb.

Sokrates na rovníku

75 %

Autor: Tomáš Zmeškal

Nakladatel: Mishkezy

198 stran, cena: 259 korun

Zmeškal totiž kromě jiného výstižně shrnuje vztah západního (či severního) světa k Africe, když se v rodinných reportážích ptá i po našem povědomí o kolonialismu opěvovaného Západu a jeho afrických koncentrácích. Kolik toho víme o boji proti apartheidu? Proč máme tendenci vnímat plošně Afričany jako zubožené chudé a přistupovat k nim bez výjimky se soustrastnou lítostí?

Už když Zmeškalovi vyšel jeho debut Milostný dopis klínovým písmem, který sklidil ovace čtenářů i kritiků a posbíral několik cen, ptali se mnozí po rodinné historii spisovatele, který je "na Evropu moc černej a na Afriku moc bílej".

Síto zadrželo city

Zmeškalův otec pocházel z belgického Konga a nikdy se neviděli. Sokrates na rovníku je popisem Zmeškalova pátrání po něm a polovině rodiny, sourozencích, příbuzných. Pátrání, které nejprve znemožňovala neochota socialistických úředníků či byrokracie Červeného kříže, potom krvavá válka v Kongu.

Obálka knihy Sokrates na rovníku

Sokrates na rovníku má dvě roviny, historicko-politickou a osobní. V obou je Zmeškal oznamovací. Postrádá dramatická líčení či srdceryvné výlevy, přestože téma by jich nabízelo bezpočet, počínaje nešťastnou láskou jeho matky ke konžskému intelektuálovi, který měl v Československu na cestě do západní Evropy bezpochyby spoustu dalších jí podobných milých, a konče dramatickou historií Konga, v níž se umíralo po tisících.

Přitom tu všechno je, ovšem přeceděné přes síto, které jako by zadrželo city. Zmeškal v silné knize dokáže třeba i pouhým prostým popisem úředních peripetií čtenáře dopálit. Své nitro podrobil opuštěný syn už dávno analýze, kterou předává čtenáři bez slz a výčitek. "Pravda je taková, že mi otec nikdy (až na pubertu) vlastně nechyběl a i v té pubertě šlo spíš asi o vyrovnávání se s konvencemi nebo něco podobného."

Ne oni, ale my

Zásadnější než rodinný příběh je tu historie vztahu mezi Evropou a Afrikou. Nespravedlivá, krutá. A zoufale neznámá. Na pozadí hledání vlastních kořenů se v Sokratovi odvíjí hledání vztahu k národu, k němuž Zmeškal z poloviny patří. Už to najednou není to klasické české zavírání očí před zvěrstvy, která se děla a dějí daleko někomu cizímu a nás se netýkají. Pro autora nabývá drancování Afriky niterní rozměr poznáním, že v tamní genocidě mohli zemřít jeho vlastní příbuzní. Už to najednou nejsou oni, ale my.

Podobně, jako se každého Evropana týká holocaust, týká se každého Afričana tamní genocida. Jenomže zatímco holocaust páchali Evropané na Evropanech, za podstatný kus genocid v Africe jsou zodpovědní evropští kolonizátoři a jejich touha po moci, nerostném bohatství či "jen" nevybitý pocit nadřazenosti.

Sokrates na rovníku otevírá oči. Doufejme, že nadlouho, či ještě lépe natrvalo.