"Karbonský prales jsme natáčeli v hostivařských ateliérech, močály kdesi na Třeboňsku, splouvání divoké řeky na Váhu a zkamenělinu trilobita jsem našel na březích Baltu. Už tohle putování bylo pro tehdejší kluky neuvěřitelným zážitkem! Příběh party, která se vydala do pravěku, nás zcela pohltil – nakonec jsme přestali vnímat i filmový štáb kolem sebe," vzpomíná Vladimír Bejval.
Ostatně i režisér Karel Zeman jim v počátcích natáčení stále připomínal: "Vykašlete se na tu kameru a lidi kolem ní – jako by tu nebyli."
Příběh jsme nehráli, ale žili
"A pak už nám to ani říkat nemusel. Připadali jsme si jako na nějakém vandru – naprosto přirozeně. Natolik nás ten pravěk vzal. A Zeman? Ten byl vlastně pátým klukem naší výpravy. Právě v tomhle spočívala jeho genialita," dodává Bejval.
Poté, co jeden z dinosaurů zničil po souboji s jiným veleještěrem loď expedice, stál malý Bejval nad jejími troskami a usedavě brečel: Nemáme loď, co jen budeme dělat? "Tak moc jsem ten Zemanův příběh jako kluk prožíval," směje se osmašedesátiletý muž.
Když tedy televize sáhla před vánočními svátky už pobůhvíkolikáté do archivu a uvedla Cestu od pravěku, stal se z dobrodruha, který žil na Divokém západě, honil jako agent v Americe zločince a ve volných chvílích vystupoval v kovbojské show, opět malý Jirka.
"Znovu jsem si to dobrodružství užil. Současní filmaři vládnou nesrovnatelně dokonalejšími triky. V USA přesto i dnes odborníci považují Cestu do pravěku za umělecké dílo, které předcházelo nynějším digitálním výpravám do dávných či budoucích světů," srovnává Bejval.
Dětskou filmovou hvězdu padesátých let minulého století, která hrála i v Pyšné princezně, Honzíkově cestě či v Haškových povídkách ze starého mocnářství, doporučovaly k přijetí na DAMU osobnosti, jako byl Jaroslav Marvan či režisér Václav Vasserman.
Jenomže buržoazní původ udělal dalším filmovým ambicím Vladimíra Bejvala škrt přes rozpočet, takže skončil jako nástrojař u soustruhu. Tu a tam se mu ještě ozvali z dabingu, ale jinak konec.
Ten definitivní přišel s okupací armád Varšavské smlouvy v roce 1968. "Tohle jsem už prostě neskousl a vypadl i s rodinou – dokud to ještě šlo – do Států," vysvětluje Bejval.
Děkuji, Mistře
K obtížnému rozhodnutí opustit okupovanou vlast mu pomohla i Zemanova Cesta do pravěku. Od té doby si totiž přál žít v přírodě a nejlépe někde na farmě u řeky Colorado, "kde nepotkáš živáčka ani po třech dnech jízdy na koni. No a tenhle sen jsem si v Americe splnil. Nikdy nepřestanu být Mistru Zemanovi vděčný."
Při nejedné z kovbojských show pak v rychlosti tasení koltu zahanbil i zkušené "desperáty", kteří mu vyčítali, že před nimi tajil svůj profesionální výcvik.
"Prosím vás, jakýpak výcvik. Na Žižkově jsme jako kluci s koltem trénovali denně. A s Jirkou Krampolem či Pavlem Bobkem chodili i do tajného Čvančarova sklepního kina na tehdy nedostupné westerny," směje se Bejval.
