Jaké kláštery na českém území vlastně stojí, které dosud fungují a které řády mezi jejich zdmi žijí? Alena Ježková se vypravila po jejich stopách, vyzpovídala třicítku řeholníků ze šesti řádů a napsala jakéhosi průvodce po tajuplných, a přesto radostných místech. Jmenuje se Tichá srdce. "Příprava a potom práce na knize trvaly pět let. Všechna místa jsem musela objet a poznat," říká autorka.
Knihu doprovází snímky Jiřího Chalupy |
Opravdu jste objela všechny?
Samozřejmě. Vlastně jsem jich objela mnohem víc, některé se už do knihy nevešly, a to jich tam je šedesát. Vedle velkých a činných klášterů jako Strahov, Teplá, Tišnov nebo Rajhrad také místa jako Klášterní Skalice, kde po zaniklém klášteře zbylo jen torzo jediného pilíře, nebo Ostrov u Davle jen se základy románských staveb.
Který na vás zapůsobil nejsilněji?
Každý prostor byl jedinečný. Postupně začnete rozeznávat rozdílná působení těch míst. Osobně mám nejraději Chotěšov.
Proč zrovna ten?
Právě kvůli mnohým vrstvám lidského působení. Je to obrovský barokní areál založený ve dvanáctém století pro rozjímavé premonstrátky, před sto lety tam byla věhlasná klášterní škola s internátem pro dívky z lepších rodin a s nástupem komunismu kasárna československé armády. Dnes se o něj stará hrstka nadšenců.
Jaké to bylo vstoupit do kláštera poprvé?
Ze začátku bylo dost těžké zbavit se vlastních předsudků, které jsem cítila stejně silně jako každý nevěřící. Ale řeholníci mě postupně vyvedli z omylu svou srdečností.
Co k nim cítíme? Ostych, lítost, respekt, místy závist?
Ostych určitě, ve spojení s respektem. Lítost není na místě. Pořád mě překvapuje, jak moc lidí si myslí, že kláštery jsou depresivní a tíživá místa. Naopak, panuje tam činorodost a stálá každodenní radost.
Proč dnes chodí lidé do kláštera?
Neutíkají sem, život v klášteře si volí na základě hlubokého přesvědčení. Také mají dost času na rozmyšlenou, většinou několik let poznávají konkrétní komunitu, žijí s ní, než složí sliby, kterými se zavazují k řeholnictví. V tomto období asi tak polovina lidí odejde. Dá se to přirovnat k běžným vztahům: lidi spolu můžou chodit, ale ne všechny páry se vezmou. Jde o duchovní způsob života, ale to neznamená, že by nežili úplně normálně. Nakupují, vaří, studují, pracují.
Působivé jsou fotografie Jiřího Chalupy, které zachycují místa i tváře řeholníků.
Od počátku jsme pracovali v těsném spojení. Fotografií vzniklo mnohem víc, určitě k tisícovce. Pro knihu jsme jich vybrali asi sto šedesát.
Jak vás psaní knihy změnilo?
Objevila jsem celý dosud neznámý svět, rovinu, z níž můžu čerpat a která mě inspiruje. Mám dnes mezi řeholníky mnoho blízkých lidí, k nimž si občas zajdu pro podporu a posilu.
