Výsledný film Můj architekt Louis Kahn, který získal nominaci na Oscara za nejlepší dokument, dnes vstupuje do českých kin a pozítří vychází na DVD.
"Je děsivé vracet se do minulosti. Nikdy nevíte, co naleznete," přiznal zpětně režisér.
Louis I. Kahn bývá považován za nejvýznamnějšího architekta druhé poloviny 20. století: imigrant z ostrova poblíž Estonska, kterému v dětství oheň těžce popálil obličej, proslul efektními budovami – geometrickými kompozicemi z cihel, betonu a světla – od Spojených států po Bangladéš.
Ale jeho soukromý život byl plný záhad. V roce 1974 zemřel na záchodku v New Yorku. Sám byl tehdy na mizině a zůstaly po něm tři rodiny: jednu měl s dlouholetou manželkou, další dvě se ženami, s nimiž udržoval mnohaletý poměr.
A právě jeden z mimomanželských potomků, Kahnův jediný syn Nathaniel, se prostřednictvím filmu pokusil dávno již mrtvého otce pochopit.
Knihovna v Exeteru, Salk Institute, asijský Kapitol a další architektovy stavby jsou jen součástí dokumentu, jehož podstatou je svět předsudků, intrik a pověr uvnitř rodiny. Syna nezajímal architekt, nýbrž člověk Kahn. Když mu Muzeum moderního umění dovolilo použít záběry z filmů s Kahnem, jež má ve svých sbírkách, probíral se režisér padesáti krabicemi záznamů.
"Jiný filmař by v nich začal hledat otce, jak působivě hovoří o architektuře. Ale mě zajímalo něco jiného: jak se pohyboval, chodil a mluvil, jak se tvářil, když byl zmatený. Hledal jsem jeho osobnost. Nemohl jsem odolat, musel jsem ty záběry použít," uvedl Nathaniel Kahn v jednom z rozhovorů.
Vedle oscarové nominace nasbíral Můj architekt Louis Kahn ceny od trofeje amerického svazu režisérů po divácká ocenění z Philadelphie nebo Chicaga. Tvůrci však přinesl ještě jinou výhru: "Otec je teď pro mě víc člověkem z masa a kostí, i když stále záhadný a tajemný."
