Samotné výbuchy ztrácejí hlubší význam bez toho, že bychom nahlédli hlouběji do motivace a pozadí pachatele i do jeho dávnější minulosti. byl to člověk, který byl již jednou odsouzen na patnáct let. Aby měl dokument smysl, a nebyl jen zprávou o atraktivní události, rozhodli jsme se ve snímku konfrontovat motivace pachatele s postupy kriminalistického týmu, který dlouhou dobu nevěděl ani v jaké sociální skupině se neznámý pachatel nachází.
Jak dalece se vám podařilo nahlédnout do soukromí Mariana Monczky?
Kromě spisů a výslechů pro mne měl velký význam videozáznam z procesů. Zajímala mne neverbální stránka, mimika člověka, kdy vidíte, jak reaguje na otázky. Je to zajímavé z hlediska psychosociálního. Na druhé straně jsem prošel všemi místy kde se významné události tohoto případu staly. Pokud to bylo možné, snažili jsme se na nich natáčet.
Povedlo se vám získat jeho vyjádření pro tento film?
Do dneška vedeme poměrně živou korespondenci. Ve svých dopisech se k čerstvé kauze výbuchů nevyjadřuje. Vrací se ke své předchozí trestné činnosti a k vraždě svého jediného přítele a spolupachatele Pospíšila. Má pocit, že byl nespravedlivě a tvrdě odsouzen. Podle něj to mělo být kvalifikováno jako sebeobrana. Domnívá se, že do jisté míry suploval spravedlnost, protože Pospíšil byl nebezpečný kriminálník. Je to zvláštní logika, protože on s ním většinu trestných činů spáchal.
Je Monczkův příběh natolik dramatický, že vystačí na celovečerní snímek?
Například Pospíšil měl pět dětí se dvěma ženami zároveň, ke konci svého života chtěl po Monczkovi, aby zavraždil jeho manželku. Monczka ale naopak začal s jeho ženou žít a soucítit. Dnes to však již těžko někdo rozmotá, jak to doopravdy bylo. Příběh připomíná náměty, které točí Quentin Tarantino, například Pulp Fiction, s celou tou zvláštní nemotorností a psychologickou nepochopitelností. Směsice rafinovanosti a primitivsmu, to mne na příběhu zajímá.
režisér Jiří Svoboda při natáčení |