Kdy jste se naposledy viděli?
Láďa hrál naposledy v divadle ve hře České nebe 27. května. Byl už zesláblý, tak hrál jen Komenského v druhé půlce. Úvodní semináře, ty už neudýchal. Já jsem jeho poslední představení pořád jistil, byl jsem na telefonu, kdyby náhodou o přestávce došlo k tomu, že by nemohl nastoupit. Byl jsem v pohotovosti, abych zaskočil.
Odešel
Kolegové o Smoljakovi: Ztratili jsme další nenahraditelnou osobnost Stěrače dál stírají, světla dál svítí: Smoljakův humor jen tak nezmizí |
Zemřel Ladislav Smoljak:Ale tam jste se vlastně nepotkali.
Naposledy jsme se viděli třetího června, kdy jsem ho byl navštívit v kladenské nemocnici. Tam jsme se loučili s tím, že Láďa říkal: Neboj se, nepotáhneš to všechno sám, ke konci června už to dojedu já, pan doktor říkal, že to půjde.
Plánoval návrat?
Plánoval, samozřejmě.
A plánovali jste i nějakou novou hru nebo další společný scénář?
Ne. Nám něco při psaní Českého nebe říkalo, že to je hra poslední. Možná, že to byl i ten Láďův zdravotní stav, ale shodli jsme se na tom, že to budeme koncipovat jako závěr cimrmanovského seriálu.
Pro mnohé byla smrt Ladislava Smoljaka překvapením, ale vy jste asi věděl, že je nemocný.
My jsme to věděli dlouho. On byl asi před dvěma lety operován, byla to těžká operace, dostal se z toho, ale jenom načas, potíže pak pokračovaly. Láďa trpěl velkými bolestmi. Ale chtěli jsme to utajit, hlavně před bulvárem, což se nám podařilo. Nechtěli jsme, aby z toho byla nějaká senzace. Aby Láďa umřel tak, jak se umírat má, tedy bez pozornosti zlomyslných médií a v okruhu svých dětí. Byly u něj všechny čtyři, jak mi ráno potvrdila Katka, jedna z nich.
Jak jste se vůbec seznámili?
Je to pár hodin od toho, co Láďa umřel, čili všechno je to čerstvé. Člověk ani neví, jakou ztrátu právě utrpěl, protože to se pozná až později, až se to rozleží. My se spolu známe od studentských dob, to znamená asi pětapadesát let. On studoval na Vysoké škole pedagogické v Praze matematiku a fyziku, já český jazyk. A přesto, že jsme byli různých oborů a různého věku - on byl o pět let starší - tak nás něco k sobě táhlo, byl to zřejmě společný smysl pro humor. A tak se ze studentského přátelství a z ochotnického divadelního kroužku, který Láďa vedl, postupně vyvinulo celoživotní kamarádství a autorství.
Univerzální umělec"Byl filmovým a divadelním režisérem, osobitým hercem. Prostě osobnost velkého formátu." Zdeněk Svěrák |
On byl obdivuhodný v tom, kolik toho zvládl, ta jeho šíře zájmů! Ze školy samozřejmě rozuměl fyzice a matematice, ale stejně tak mohl dělat filmového recenzenta, což také dělal, mohl být redaktorem knih v Mladé frontě i redaktorem časopisu Mladý svět. Byl schopen napsat politické komentáře. Byl filmovým a divadelním režisérem, osobitým hercem. Prostě osobnost velkého formátu.
Kdy jste zjistili, že vám to spolu půjde?
První naše věc, a to dosud není všeobecně známé, byla hra pro děti, která se jmenovala Lochneska. Hrálo ji jen pár ochotnických souborů. Na ní jsme si poprvé vyzkoušeli, jak nám to spolu jde. Pak jsme spolu začali pracovat na hře Hospoda na mýtince pro Divadlo Járy Cimrmana. První dvě hry, tedy Akt a Třídní knihu, jsme napsali každý sám. Ale v té Hospodě jsme se spojili a přineslo to plody. Konečně jsme udělali hru, kterou jako by napsal Jára Cimrman. Téma, jazyk, všechno té postavě odpovídalo. My jsme brzy zjistili, že při spolupráci takovýchto jedinců, kteří mají mnoho rozdílného, ale jeden společný dar, a to je humor, dochází ne ke sčítání jejich myšlenek, ale k násobení. Že jeden druhého inspiruje, podmiňuje třeba vtip, který by nevznikl, kdyby ti dva nebyli spolu. Tohle jsme pak využili i při psaní filmových scénářů.
Zkouška cimrmanovské hry České nebe - Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák
A on chtěl být také režisérem?
To byla Láďova letitá touha, být filmovým režisérem. On na to nebyl školený, byl v tomto případě samouk. Ostatně jako skoro ve všem ostatním. Ale myslím, že po sobě zanechal řadu nádherných filmů. Třeba jeden, pod kterým byl podepsán samostatně, Vrchní, prchni!, se tady bude dlouho hrát, dlouho bude rozesmávat lidi.
Jaké bylo to vaše společné psaní filmových scénářů?
Nám to šlo hodně zpočátku, naše dva první scénáře, to bylo Jáchyme, hoď ho do stroje a Marečku, podejte mi pero! Byli jsme čerství, měli jsme na skladě spoustu zboží, skoro jsme plýtvali nápady. Je tam tolik situací, že by skoro z jednoho filmu šly udělat dva. Však jsme také později přišli na to, že méně je více, shodli jsme se, že legrace není všechno. A tak jsme ve filmu Na samotě u lesa udělali i místa, která jsou tklivá, dojemná.
Jaký byl Ladislav Smoljak v soukromí? Také samý smích?
My jsme spolu třeba žili na společné chalupě, takže to víte, že kromě sporů o to, jak se co bude dělat a co se vůbec dělat bude, tam bylo i dost legrace. Zvlášť když jsme byli mladší. Pak už Láďa nebyl takový smíšek jako zamlada, trošku zvážněl. Ale v tom našem divadelním kolektivu Járy Cimrmana, tam to bez legrace ani nejde, to je naše podhoubí.
Tohle vaše divadlo je naprostý fenomén. Má obrovský počet fanoušků, neustále je vyprodáno. Co s ním dál bude?
Teď vím jistě jen to, že nebudeme hrát tolik představení, jako jsme hráli, když byl Láďa naživu. Protože to je ztráta, která se nedá nahradit. Poradíme se, jak může divadlo fungovat bez něj a kolik představení jsme schopni zahrát.
Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak při rozhovoru s Ladislavem Vereckým
