"Je to poctivé a originální vyprávění o životě jednoho z nás. Obraz českého venkova první poloviny minulého století včetně hanebné konfiskace majetku a vystěhování pracovitých a poctivých lidí," píše v předmluvě spisovatel Arnošt Lustig. "Půvab této knihy spočívá především v její pravdivosti, je záznamem skutečných událostí a osudů. Přečtěte si ji a budete moudřejší o cennou, draze zaplacenou zkušenost."
Jiří Šimon není profesí spisovatel a Ukradený domov nemá ambice být románovou freskou, jakkoli by jeho život, resp. život jeho rodiny, takové zpracování bezpochyby unesl. Kniha přináší spíše fragmenty vzpomínek, jakési "záblesky paměti", které dohromady skládají velký příběh, vlastně typický pro značnou část českých venkovských rodů.
Kdo je Jiří Šimon
|
Doc. PhDr. Jiří Šimon, CSc., se narodil v roce 1936 na statku ve Veselé u Mnichova Hradiště. Odtud byla v únoru 1953 celá rodina násilně vystěhována do Heřmaniček u České Lípy. Závodil v atletice, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, obor tělesná výchova - biologie. Na téže fakultě pak učil 42 let na katedře atletiky (1962-2000), v letech 1992-2000 byl jejím vedoucím. Mezi jeho studenty patřili olympijští medailisté a mistři světa Helena Fibingerová, Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár, Ludvík Daněk, Štěpánka Hilgertová a další. Je autorem a spoluautorem řady publikací s atletickou tématikou. Osm let (1992-2000) bojoval společně s bratrem v restitučním soudu za vrácení majetku zkonfiskovaného komunisty. Do rodného statku se vrátil na podzim roku 2000.
Hlavní síla Šimonových vzpomínek je v striktně úsporném stylu, který i dvěma třemi jasnými a přímočarými větami dokáže odvyprávět příběh, hodný bezmála zfilmování. To je ostatně průvodní jev celé knihy: veškeré události, ony střípky "velkých dějin" i soukromé historky, vyvstávají před čtenářem plasticky jak na plátně kina.
|
Jel transport s lidmi, kteří směřovali do koncentráku v Německu, nevím, přes které nádraží, ale při průjezdu transportu muselo být celé vyklizeno. Ty lidi převáželi v dobytčáku. Vlak na chvíli zastavil, po perónu chodili ozbrojení němečtí vojáci, a najednou z jednoho vagónu vypadl lísteček a přistál v blízkosti tety. Teta se rozhlédla, vyndala kapesník, upustila ho na zem a současně s ním lístek sebrala. Byla to adresa Jugoslávce, který nevěděl, co s ním bude, a chtěl dát vzkaz rodině, že ještě žije. Teta na adresu napsala a rodina vzkaz dostala. Ten člověk se vrátil z koncentráku domů a jeho rodina si po válce s tetou dopisovala, ona se pak s ním dokonce setkala při zájezdu do Jugoslávie. |
Autor paralelně vypráví o svých rodičích a dalších příbuzných, o sousedech ve Veselé u Mnichova Hradiště, o každodenních událostech i způsobu života v rodině majitelů největšího hospodářství ve vesnici, ale mezi řádky, jakoby mimovolně, vlastně ilustruje dobovou situaci v těžkých chvílích českého národa, nejprve za 2. světové války a posléze v prvních letech tvrdé komunistické diktatury, která jeho rodinu připravila o veškerý majetek.
Vyvažuje přitom vlastní vzpomínky se "slyšenými" historkami a, co je nejdůležitější, nechybí mu přes závažnost tématu, ani nadhled a smysl pro humor. Ostatně, líčení života zejména v autorově raném dětství nese v mnoha okamžicích přídech idyličnosti, a to i přes válečná léta, která "okolo" probíhala. Jiří Šimon tak jen potvrzuje, že léta dětství - za předpokladu fungující rodiny - jen minimálně ovlivňují "velké dějiny".
|
U nás doma, v pokoji, kde spávali rodiče, mi na svět pomohla místní porodní bába paní Appeltová. Doma mě také pokřtili. Začínaly jarní práce na poli, nebyl čas jet se mnou do kostela v Boleslavi. Maminka domluvila s panem farářem Opočenským, aby se u nás zastavil, až pojede na kole do Hradiště na kázání. Pokřtil mě vodou z hrnce na plotně, v níž potom maminka zavařila knedlíky. Tak jsem se stal křesťanem. Pan farář ještě zůstal na oběd, pak naskočil na kolo a jel za svými ovečkami. |
Po stovce stran vyprávění však přichází rána - násilné vystěhování rodiny z jejího hospodářství, bez ohledu na otcovu vážnou nemoc a jakékoli jiné "polehčující okolnosti". V Šimonově textu není nenávist ani hořkost, pouhá konstatování, případě citáty dobových dokumentů ovšem opět působí mnohem mrazivějším dojmem.
|
Maminka prožila zbytek života v Chlebích, kde také zemřela, 19. února 1988. Stalo se to na autobusové zastávce, když jela na návštěvu do Prahy, aby nám přivezla štrůdl. Bohužel se nedožila konce komunismu v listopadu 1989. Rodiče se na náš statek ve Veselé už nikdy nevrátili. Já s bratrem jsme se tam vrátili na podzim v roce 2000. Po čtyřiceti sedmi letech. |
Historie nejsou zdaleka jen data a a události, hodné zápisu do učebnic. Naopak, to nejpodstatnější z dějin jsou jednotlivé unikátní lidské příběhy, příběhy těch, které potkáváme na ulicích. A hlavně jejich paměť. Ta, ze které Jiří Šimon "vydoloval" svou útlou, avšak působivou knihu, rozhodně zaslouží úctu.
Jiří Šimon: Ukradený domov
vyd. Knižní klub, 112 stran
