Sibiřská výchova, to je tetování, střílení do hlavy a zločinecká čest

Drsný autobiografický román Nicolaie Lilina Sibiřská výchova vyjde v pátek 23. září. Zločinecké prostředí, zážitky z války v Čečensku nebo bohatá tatérská praxe, to jsou okruhy, které autor líčí s nevšední autenticitou.

Nicolai Lilin | foto: libriblog

Příběh Nicolaie Lilina je fascinujícím portrétem podněsterské komunity Urků, jež byla ve třicátých letech minulého století násilně přesídlena do oblasti dnešního Moldavska. Svými kořeny však dodnes tkví v sibiřském prostředí a tamním způsobu života. Lilinovo vyprávění, rámované popisem autorovy vojenské služby v Čečensku, tvoří spontánní sled epizod z doby vlastního dětství a dospívání v podněsterském Benderu a čtenáře postupně zasvěcuje zejména do zákonů a zvyků místní sibiřské zločinecké enklávy.

Ve vzpomínkách na to, jak dostal svůj první nůž, byl poprvé uvězněn nebo se zúčastnil skutečného boje, tak autor čtenáře postupně zasvěcuje do zvláštní soustavy hodnot urcké komunity.

Ta navzdory zločinnému životnímu stylu vyznává nemalý počet originálních mravních zásad, ať už jde o pohrdání penězi a přepychem, lásku k dětem, nemocným a postiženým, pravdomluvnost za všech okolností či zásadně nepřátelský postoj k obchodu s drogami a znásilňování žen.

Strhující jsou Lilinovy popisy iniciačních rituálů mladých zločinců či popis poměrů ve vězení pro mladistvé, samostatnou kapitolu tvoří detailní výklad tetovacích praktik uvnitř komunity.

Nicolai Lilin

Autorovo líčení je do jisté míry motivováno odporem k cynickým praktikám moderních ruských a ukrajinských zločineckých klanů, kontrastujícím se "zločineckou ctí" Urků. Vypravěč sám však v závěru knihy dospívá k poznání, že loupež či vraždu nelze ospravedlnit ani prastarými zákony komunity.

Lilinova románu se během tří dnů po jeho italském vydání prodalo téměř 30 000 výtisků, obšírnou pochvalnou recenzi mu věnoval autor slavné Gomory Roberto Saviano a překládá se do více než deseti jazyků.

Ukázka z knihy

Já vím, že by se to nemělo, ale jsem v pokušení začít od konce.
Například od toho dne, kdy jsme probíhali místnostmi rozbořené budovy a stříleli na nepřítele z tak těsné blízkosti, že jsme se ho skoro mohli dotknout rukou.
Byli jsme vyčerpaní. Paragáni se střídali, zato my sabotéři jsme nespali už tři noci. Postupovali jsme jako vlny na vodě, abychom nepříteli nedopřáli možnost si odpočinout, provést manévry, nachystat si proti nám plán. Pořád jsme bojovali, pořád.
Toho dne jsem se ocitl v posledním patře oné budovy spolu s Botkou, snažili jsme se zlikvidovat poslední těžký kulomet. Hodili jsme tam dva ruční granáty.
V prachu, který se snášel ze střechy, nebylo nic vidět, a před sebou jsme měli čtyři nepřátelské vojáky, kteří se stejně jako my motali v šedivém, špinavém mračnu, páchnoucím rozvalinami a spálenou výbušninou.
Z takové blízkosti jsme tam v Čečensku nikdy na nikoho nestříleli.

Náš kapitán mezitím v prvním patře jednoho muže zajal a osm jich složil, to všechno sám.
Když jsem vyšel s Botkou ven, byl jsem úplně ohlušený. Kapitán Nosov zrovna žádal Moskvu, aby dával pozor na arabského zajatce, zatímco on, Naběrák a Zenit půjdou zkontrolovat sklep.
Posadil jsem se na schody vedle Moskvy, před vyděšeného zajatce, který se neustále pokoušel něco nám sdělit. Moskva ho neposlouchal, chtělo se mu spát a byl unavený, tak jako my všichni. Jakmile se k němu kapitán otočil zády, Moskva vytáhl z bundy pistoli, rakouskou glocku, jednu ze svých trofejí, nasadil vrcholně arogantní výraz a střelil zajatce do hlavy a do hrudníku.
Kapitán se otočil a beze slova se na něj útrpně podíval.
Moskva si sedl vedle mrtvého a sám polomrtvý únavou mu zamáčkl oči. Kapitán se na nás na všechny podíval, jako kdyby nás v té chvíli viděl vážně poprvé, a řekl:
"Tohle už je moc, kluci. Všichni do aut, odpočívat, za bojovou linii."
(úvod první kapitoly)