Volejbalová reprezentantka, kterou spoluhráčky vysmečovaly ze světa sportu do světa muziky.
Jak se stalo, že jste se přerodila z několikanásobné mistryně republiky s medailemi z evropských šampionátů a profesionální sportovní dráhou v Německu na jazzovou zpěvačku?
Příbuzenstvo se mi posmívalo, že mám v hlavě jenom biceps. Tak jsem s tím musela něco udělat.
Ale teď vážně…
Žádný přerod to nebyl. Muziku i pohyb jsem potřebovala odmalička. Oba mí rodiče hráli volejbal závodně, takže jsem opravdu vyrůstala pod sítí. A také jsem v rodině neustále zpívala, se ségrou jsme hrály na kytary a trénovaly dvojhlasy - hlavně v autě při víkendových přesunech k babičkám. U piána ze mě táta šílel, protože mě brala muzika, ale vůbec mě nezajímaly noty.
Váš otec je také jazzman, ne?
Už léta hraje na klarinet v pražském Doktorském Dixilandu. Když mi jednou přivezl z ciziny kazetu Elly Fitzgeraldové, objevila jsem, jak může být ten jeho jazz pěkný. Začali jsme zkoušet After you've gone a táta mě pak při koncertu jejich kapely vytáhl na pódium.
Jaké to bylo?
Stála jsem na prknech Baráčnické Rychty, oslňovaly mě reflektory, vůbec jsem neviděla na lidi. Pak se ozval potlesk, byl to skvělý pocit. Od té doby jsem kmitala mezi hřištěm a pódiem. Když mě potom doktorům odloudil Cotton Gang, s nímž jsem vystupovala v televizi, povšiml si mě sám velký Ferda Havlík, legenda českého jazzu, a pozval mě do Semaforu. Měla jsem dostat roli v rodícím se muzikálu Utrpení sv. Antonína, ale tento projekt se kvůli zrušení divadla Semafor na Václavském náměstí neuskutečnil, takže jsem se stala Qevelínou ve Ferdově Swing Bandu.
Jak Qevelínou?
Asi před deseti lety dělal Ferda Havlík v rozhlase pořady, kde abecedně představoval jazzové osobnosti. Když došel k písmenu Q, řekl: "Tak snad jedině Qevelína Emingerová…"
Proč se jazz nehřeje na výsluní přízně veřejnosti jako pop?
Chodí na něj spíš intelektuálně založení lidé, kterým se líbí naslouchat improvizovaným rozhovorům mezi nástroji a hlasy. Je to menší, útulnější svět, kde každý má prostor pro své fantazie. Ale myslím, že by mohl mít v televizi a v rádiu větší prostor, a obohacovat tak víc lidí.
Nikdy jste netoužila být popovou hvězdou?
V jazzu cítím velkou volnost. V popu jde o tvrdý byznys. Podbízení se manažerům… Když to vyjde, vylétnou nahoru a obvykle jen krátce zazáří. Budovat si pověst dobré jazzové zpěvačky sice trvá léta, ale trpělivost je odměněna. Jak dlouhou dobu už jsou váženými legendami Vlastička Průchová, Jana Koubková, Jitka Vrbová...
S kým zpíváte dnes?
Vystupuji jako samostatná sólistka s mnoha kapelami doma i v zahraničí. Jen se řekne písnička, tónina, odklepe se rytmus a jede se. Mám ráda improvizace, které přinášejí překvapení jak mně, tak muzikantům. Svádím je ke zpěvu nebo ke sketování. A je mi jedno, jestli se mnou zpívá známý sketman Tonda Brych, či ředitel festivalu v Dánsku. "Co jsi to se mnou udělala, já ještě v životě nesketoval?!" říkají mi pak muzikanti. I jazz může být show.
Některé věci však nemohou být tak živelné.
Samozřejmě. Když pode mnou zazní mohutný zvuk velké kapely Ferdy Havlíka a melodie Bennyho Goodmana nebo Glena Millera, musím přesně vědět, kdy začít, a frázovat stejně jako saxofony. Teď zkouším latinskoamerické písničky s mladými muzikanty Latin Tria pro své nové podzimní CD. Nacvičili jsme moderní muziku, kde zazní velmi překvapivá aranžmá známých jazzových skladeb.
Zpíváte někde pravidelně?
V pražských jazzových klubech - v Redutě, U staré paní, na parníku Jazz Boat, v klubu CI 5, s Ferdou Havlíkem v hotelu Praha, jezdím na domácí i mezinárodní festivaly po celé Evropě. Čerstvý zážitek mám z Dánska. Na festivalu v Silkeborgu jsme s kapelou JJ Jazzman zpívali duety Fitzgeraldové a Armstronga. Publikum nás nepustilo z pódia.
Začíná se o vás psát jako o velké jazzové dámě…
Velká možná jsem, měřím 176 cm, ale víc než dáma jsem máma. Vždycky, když jsem se vracela z úspěšného zahraničního turné s velkými křídly, hned mě na zem usadil výkřik ze záchoda: "Mamííí, hotovóóó!" Ostatně Ferda Havlík mě pravidelně představuje: "Nyní vám přijde zazpívat zasloužilá matka…" I proto vlastně netoužím po světě popu. Pohltil by mě celou. Přišla bych o všechno, co mě tak baví. Asi bych neměla tři děti, nechodila si zahrát volejbal, nejezdili bychom lyžovat na hory… Už bych to nebyla já.
Jaký máte nejhezčí zážitek ze sportovní dráhy?
Když jsem v pěti letech pod jménem Eminger Ev poprvé dostala bronzovou medaili za skoky na lyžích. Táta totiž každou zimu vyhrával Senohrabský putovní pohár a také pár boulí, protože na závěr se vždycky vytahoval skokem o jedné lyži a obvykle si namlel… Po skončení soutěže dospělých závodili na malém můstku místní kluci a já. Vůbec jsem to neuměla, ale strašlivě jsem se odrazila a dopadla na hlavu. Pořadatelé můj odvážný styl uznali, a tak většina kluků skončila až za mnou. Mě však trošku mrzelo, že jsem nevyhrála. Mohla jsem to odpálit ještě dál.
A co volejbal?
Hraji už jen pro žízeň s prima partou za Suchdol, ale úplně nejradši v Senohrabech s tátou. Na jaře mu bude sedmdesát, ovšem energie má dost. I na svých šest vnoučat. Holky moří u piána, s klukama chodí na ryby. A babičky? Ty mají svatozář, bez jejich pomoci bych vlastně vůbec nemohla zpívat.
Co tomu všemu říká manžel?
Moc mi fandí. O děti se postarat umí, když je potřeba - na chlapa je to skvělý výkon. Jinak je Bosambo také takový neudržitelný živel. Trénuje, sám závodí za "dědky" - je seniorským mistrem republiky na kajaku - a pak hlavně sochá a řezbaří. V červenci vystavoval v kapli chrámu Panny Marie Sněžné, teď měl vernisáž v galerii Chodovská tvrz.
Bosambo? To je poněkud zvláštní umělecké jméno?!
Je to dávná přezdívka z loděnice, kterou používá i jako sochař. Ale novinářům tvrdí, že jeho otec byl černošský náčelník Mbo Bosa a máma anglická misionářka.
Jaké máte další plány?
Evžen Jegorov mi vždycky říkal: "Evčo, koukej je všechny vyzpívat do trenýrek!" Tak na tom dělám.
|
Eva Emingerová |
 Eva Emingerová |
